ECLI:CZ:US:2010:4.US.120.10.1
sp. zn. IV. ÚS 120/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem, AK se sídlem Dubenecká 89, 190 12 Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009 čj. 4 Ads 70/2009-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009 čj. 4 Cad 110/2008-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 30, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozsudků, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") a kasační stížnost.
Stěžovatel, kterému byl přiznán důchod podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vyjádřil přesvědčení, že při stanovení jeho výše měla ČSSZ postupovat podle pravidel stanovených v §71 téhož zákona a provést srovnávací výpočet podle předpisů platných do 31. 12. 1995. Správní soudy však zaujaly názor, že takový přepočet není v daném případě možný, neboť dávka obdobná důchodu podle §31 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění před 1. 1. 1996 neexistovala. Stěžovatel tomuto názoru oponoval s tvrzením o chybném a nesprávném výkladu zákona s poukazem na to, že obdobná dávka, tzv. předčasný důchod, existovala. Zdůraznil, že ustanovení §31 zákona o důchodovém pojištění řeší podmínky vzniku nároku na důchod, nikoliv důchod samotný či jeho výši, a proto má za to, že mu byl po splnění podmínek v §31 přiznán starobní důchod podle §4 téhož zákona. Srovnáním příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění a dříve platného zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a jejich výkladem stěžovatel dospěl k závěru, že má právo na srovnávací výpočet a že soudní výklad předmětných ustanovení je diskriminační, neboť někomu právo na přepočet přiznává a jinému nikoliv.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 28. 7. 2008, kterým byl stěžovateli přiznán starobní důchod podle §31 zákona o důchodovém pojištění ve výši 10 843,- Kč. Městský soud připustil, že odůvodnění správního rozhodnutí neobsahovalo vysvětlení, proč nebyl proveden srovnávací výpočet podle §71 zákona o důchodovém pojištění, avšak toto pochybení nepovažoval za skutečnost, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud shodně s ČSSZ a s odkazem na stávající judikaturu zastává názor, že při přiznání tzv. trvale sníženého předčasného starobního důchodu nelze provést srovnávací výpočet výše důchodu podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vyložil, že důchod upravený v §31 zákona o důchodovém zabezpečení není stejnou dávkou jako starobní důchod podle §7 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení platného do 31. 12. 1995 a že se od obecného starobního důchodu upraveného v ustanovení §29 zákona o důchodovém pojištění zásadně liší; z funkčního hlediska je tzv. předčasný "trvale krácený" starobní důchod definován zvláštními podmínkami jak pro vznik nároku, tak i pro výpočet výše dávky a vůči ostatním druhům starobního důchodu má samostatné postavení. Nejvyšší správní soud zmínil právní úpravu, která za účinnosti zákona o sociálním zabezpečení umožňovala poskytnutí tzv. předčasného důchodu - zákon č. 39/1994 Sb., o předčasném poskytování starobního důchodu a o změně zákonů na úseku zaměstnanosti - poukázal však na to, že tento druh předčasného důchodu byl koncipován jako dočasný, neboť nevylučoval přiznání standardního starobního důchodu podle zákona o sociální zabezpečení po dosažení důchodového věku; podle přechodných ustanovení zákona o důchodovém pojištění se předčasně poskytovaný starobní důchod přiznaný před 1. 1. 1996 považuje za důchod podle §30 téhož zákona s tím, že nárok na jeho přepočet zůstává zachován. Výkladem §71 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pojem "starobní důchod" užitý v těchto ustanoveních je třeba vykládat pouze ve smyslu starobního důchodu podle §29 téhož zákona, a nikoliv ve smyslu důchodu podle §31 a argumentem a contrario dovodil, že možnost přepočtu se na tento typ (předčasného) starobního důchodu nevztahuje.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že tato práva zaručující každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, jsou procesní povahy a jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; dostupné v el. podobě na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191). Předepsanému postupu v úsilí o právo je proto třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rovněž čl. 37 odst. 3 Listiny zajišťuje stranám sporu stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech omezen, či znevýhodněn; v tomto směru ostatně v ústavní stížnosti ani takovou újmu netvrdil.
Podstatu stěžovatelovy ústavněprávní argumentace tvořil jeho nesouhlas s aplikací a interpretací konkrétních norem zákona o důchodovém pojištění, tj. tytéž námitky, které uplatnil v řízení před správními soudy. Ústavní soud však ověřil, že správní soudy obou stupňů se těmito námitkami zabývaly a Nejvyšší správní soud za pomoci jazykového a logicko-systematického výkladu vyložil, jaké kriterium zákonodárce použil pro dělení dávek důchodového zabezpečení podle předchozí právní úpravy a dávek důchodového pojištění podle současné právní úpravy, že toto dělení nemá charakter taxativního výčtu a že na starobní důchod upravený v §31 zákona o důchodovém pojištění je možno nahlížet z hlediska podmínek vzniku nároku jako na relativně samostatnou důchodovou dávku, která se od starobního důchodu upraveného v §29 téhož zákona zásadně liší nejen v podmínce důchodového věku, ale i zvláštním způsobem výpočtu procentní výměry za použití mechanismu tzv. "trvalého krácení". Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud svoje závěry přiměřeným, dostatečným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil a odůvodnil, přičemž nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel naznačil v ústavní stížnosti, v něm neshledal.
Ústavní soud připomíná, že právě Nejvyššímu správnímu soudu náleží provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Skutečnost, že správní soud zaujal při výkladu jiných než ústavních předpisů právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení jeho ústavně zaručených práv. Pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva by mohlo nabýt ústavně právní relevance toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva v projednávané věci zjevně nešlo.
K tvrzeném porušení čl. 30 Listiny, zaručující občanům mimo jiné právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, Ústavní soud uvádí, že ústavně zaručená sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu a lze se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákona. Podrobnosti, tj. konkrétní podmínky realizace práva na hmotné zabezpečení ve stáří, stanoví podle čl. 30 odst. 3 Listiny zákon. Pokud tedy v soudním řízení, jehož výsledek nebyl relevantním způsobem zvrácen, dospěly správní soudy k závěru, že u důchodu přiznaného podle §31 zákona o důchodovém pojištění nelze provést srovnávací výpočet podle §71 téhož zákona, je třeba tento výsledek respektovat, neboť dle přesvědčení Ústavního soudu nebyl soudní výklad příslušných zákonných ustanovení proveden způsobem, který by stěžovatele diskriminoval. Aby došlo k porušení zákazu diskriminace, resp. porušení principu rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), musí být splněno několik podmínek; zejména musí jít o situaci, že se s různými subjekty, nacházejícími se ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup (srov. obecně nález Pl. ÚS 4/95, publ. pod č. 168/1995 Sb. a Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, str. 209). V takové situaci se v důsledku interpretace norem zákona o důchodovém pojištění stěžovatel nenacházel.
Co se týče tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu