ECLI:CZ:US:2010:4.US.1214.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1214/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů J. S. a J. S., právně zastoupených advokátkou JUDr. Zuzanou Špitálskou, Plzeňská 4, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 28 Co 365/2009-120, 28 Co 621/2009 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 3. 2009 č. j. 11 C 478/2007-76, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 9. 2009 č.j. 11 C 478/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadenými rozsudky obecných soudů byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku p.č. 56/338 a pozemku p.č. 56/255 v k. ú. Hovorčovice a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatelé jsou nositeli restitučních nároků na vydání náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") za jejich původní pozemky, které nelze vydat. Stěžovatelé se svým návrhem domáhali vydání pozemků ve vlastnictví České republiky v k. ú. Hovorčovice, okres Praha-východ, jako náhrady za jejich restituční nárok, který nebyl uspokojen. Stěžovatelé považují za zcela nesprávný právní závěr krajského soudu, který v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že oprávněná osoba má právo vyhnout se veřejné nabídce toliko za situace, kdy se uspokojení svého nároku na vydání svého pozemku tímto způsobem po delší dobu neúspěšně domáhala, nebo situace, kdy tento postup nezvolila z důvodu, že veřejná nabídka pozemků ze strany vedlejšího účastníka byla z hlediska kvalitativní i kvantitativní stránky ve vztahu ke konkrétnímu nároku stěžovatelů nedostatečná. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy doložili, že dne 9. 2. 2006 uplatnili u žalovaného nárok na vydání náhrad, avšak přípisem vedlejšího účastníka ze dne 9. 6. 2006 bylo stěžovatelům sděleno, že svůj nárok mohou realizovat prostřednictvím přihlášky do veřejné nabídky pozemků pro oprávněné osoby a jednak prostřednictvím přihlášky do nabídky uveřejněné v Právu a na internetu. Vedlejší účastník neprokázal, že by pozemek, který stěžovatelé požadovali vydat, byl zatížen veřejným zájmem, a proto byl jako náhradní pozemek nevhodný. Vedlejší účastník v řízení neprokázal, že by v daném katastrálním území, kde stěžovatelé chtěli realizovat právo na vydání náhradních pozemků, nabízel jiné pozemky, kde by mohli stěžovatelé své právo uplatnit, a to i přes skutečnost, že takové pozemky Česká republika vlastní. Proto si stěžovatelé vybrali vhodný pozemek sami. Stěžovatelé jsou si vědomi, že nárok na vydání konkrétního pozemku platná právní úprava nezakotvuje, nicméně použili tuto možnost jako možný prostředek obrany proti postupu vedlejšího účastníka, který vhodné náhradní pozemky nenabízí a svoji žalobu považují za prostředek ochrany práva na zajištění odpovídající náhrady, na níž mají ve smyslu zákona o půdě nárok. Stěžovatelé se dále domnívají, že soudy prvého i druhého stupně při výkladu práva pochybily, a to i přes to, že stěžovatelé poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a I. ÚS 3169/07.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z odůvodnění krajského soudu je zcela zřejmé, že tento považoval při posuzování předmětného případu za stěžejní otázku, zda se stát ve vztahu ke stěžovatelům prostřednictvím žalované nezachoval diskriminačně, nebo zda způsob uspokojování restitučních nároků stěžovatelů nelze označit za libovolný či dokonce svévolný. Toto hledisko je rozhodné i v případech, na které stěžovatelé sami odkázali v recentní judikatuře Ústavního soudu.
V souvislosti s uvedeným je pak třeba poukázat především na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který rozsudek soudu okresního potvrdil a hlouběji rozvedl zřetelné důvody, pro které nelze návrhu žalobců vyhovět.
Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že se žalobci nikdy nepřihlásili do žádné veřejné nabídky pozemků, přičemž důvodem nebylo to, že by z hlediska svého nároku na vydání náhradního pozemku považovali veřejnou nabídku z kvantitativního či kvalitativního hlediska nedostačující. Stěžovatelé v podstatě nesouhlasili s procesním postupem při vypořádávání závazku státu. Za adekvátní považovali toliko jim adresovanou nabídku ze strany žalovaného na vydání konkrétního pozemku, v čemž však odvolací soud spatřuje neposkytnutí dostatečné součinnosti. Dalším podstatným hlediskem při posuzování diskriminace či svévole při postupu správního orgánu bylo pro krajský soud i poměření trvajících a již vypořádaných restitučních nároků stěžovatelů. Zatímco k 1. 2. 2008 byl restituční nárok žalobců vyčíslen hodnotou 3.222.957,- Kč, činil v době rozhodování soudu nevypořádaný zůstatek restitučního nároku 2.358,50 Kč. Je tedy zřejmé, že k vypořádávání restitučních nároků stěžovatelů dochází. Co se týče kritéria vhodnosti pozemku pro vypořádání, lze souhlasit se stěžovateli, že argument zřízení věcného břemene horkovodu není nadán nezbytnou dávkou přesvědčivosti, nicméně z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se nejedná o argument jediný. Stěžovateli požadovaný pozemek je dotčen změnami, spočívajícími v územním rozhodnutí, zřizujícím na jeho části stavbu komunikace a pozemek se navíc nachází v lokalitě dotčené zástavbou.
Dle náhledu Ústavního soudu tedy z napadených rozsudků obecných soudů vyplývají skutkové a právní odlišnosti natolik rozdílné od případů, na které stěžovatelé ve svém návrhu odkázali, že nelze aplikovat v nich použitou právní argumentaci. Obecné soudy se návrhem stěžovatelů řádně zabývaly a své závěry přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnily. Přičemž v zásadě není úlohou Ústavního soudu takto přijaté závěry přehodnocovat.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu