ECLI:CZ:US:2010:4.US.1385.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1385/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. N., právně zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hostinné, Husitská 832, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č.j. 7 To 26/2010-220, a ze dne 20. dubna 2010, č.j. 7 To 16/2010-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zaručeného v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č.j. Nt 803/2003 byl stěžovatel vzat do vazby. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. března 2010. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že vrchní soud obě zamítavá usnesení odůvodnil hrozící obavou, že stěžovatel uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul vysokému trestu. Vrchní soud měl rovněž nesprávně posoudit aplikaci ustanovení §454 odst. 1 trestního řádu, která nebyla použita a na místo ní byl použit nepřípustný postup dle §67 a §68 trestního řádu. K tomu stěžovatel uvedl, že ustanovení §67 trestního řádu je možné aplikovat pro zajištění obviněného pro účely trestního stíhání, tedy od jeho zahájení až do vynesení pravomocného rozsudku. V případě stěžovatele však již došlo k pravomocnému odsouzení stěžovatele, rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. Kž III 9/05. Tento rozsudek však nebyl, v důsledku procesních pochybení na české i srbské straně, převeden pod jurisdikci ČR. V České republice tedy nedošlo k vydání uznávacího rozsudku a nebylo ani českým soudem rozhodnuto o výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele na území ČR. Stěžovatel je tedy vazebně stíhán v trestním stíhání, které bylo ukončeno již před čtyřmi lety. Použití §67 a §68 trestního řádu není možné ani na základě analogie.
Alternativně stěžovatel poukázal na ustanovení §71 odst. 8 písm. d) trestního řádu upravujícího maximální délku vazby. Ta nesmí přesáhnout celkovou dobu čtyř let. Stěžovatel však byl do vazby v Srbsku vzat dne 13. listopadu 1999 a nacházel se v ní až do 6. října 2004. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti za účastníka řízení - Vrchní soud v Praze, vyjádřil předseda senátu 7 To, z nějž napadená rozhodnutí vzešla. Ten uvedl, že na rozdíl od stěžovatele má za to, že v projednávané věci k porušení zaručených práv stěžovatele nedošlo. Proto odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí ve spojení s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, sp. zn. Nt 803/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2010, sp. zn. 11 Tvo 11/2010, v nichž se soudy s argumentací stěžovatelem uplatněnou i v ústavní stížnosti dostatečně vypořádaly.
Uvedené podání neobsahovalo nové důkazy, skutečnosti ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice ani nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisem Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 803/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Subotici v Srbsku ze dne 26. září 2002, sp. zn. XII K 2/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003, sp. zn. I Kž 1968/02, uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2, čl. 168 odst. 2 trestního zákoníku Srbské republiky a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti let.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp. zn. 11 Tcu 148/2004, byl na území ČR uznán výše uvedený srbský rozsudek. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2007, č.j. Nt 803/2007-114, rozhodl o výkonu rozsudku Okresního soudu v Subotici v Srbsku v České republice. Za užití §219 odst. 2, §29 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění, byl stěžovateli vyměřen nepodmíněný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let. Uvedený rozsudek byl stěžovali doručen teprve dne 27. listopadu 2008, po jeho přemístění do věznice Valdice v ČR. S ohledem na špatně uvedené poučení v písemném vyhotovení rozsudku byla, po řadě procesních kroků, stěžovateli navrácena lhůta k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. Nt 803/2007-114. Proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. března 2010, č.j. Nt 803/2007-195, rozhodnul o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a o jeho umístění do vazby. Současně bylo k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. Nt 803/2007-114, vydáno opravné usnesení č.j. Nt 803/2007-196, v němž bylo uvedeno správné poučení o opravných prostředcích.
Následně podal stěžovatel odvolání a současně podal i stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze v ústavní stížnosti napadeným usnesením ze dne 31. března 2010. následně podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, o níž rozhodl Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2010, jímž žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. května 2010, č.j. 11 Tvo 11/2010-262, kterým řádný opravný prostředek zamítl. Na den 18. května 2010 nařídil Vrchní soud v Praze veřejné zasedání k odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č.j. Nt 803/2007-114. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 16/2010-273, byl původní rozsudek v celém rozsahu zrušen a stěžovateli byl nově trest odnětí svobody v trvání 40 let z rozsudku Okresního soudu v Subotici v Srbsku ze dne 26. září 2002, sp. zn. XII K 2/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003, sp. I Kž 1968/02, přeměněn na výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let. Téhož dne byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poté, co byl Nejvyšším soudem ČR uznán rozsudek Okresního soudu v Subotici v Srbsku ze dne 26. září 2002, sp. zn. XII K 2/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003, sp. zn. I Kž 1968/02, rozhodl Nejvyšší soud Srbska v Bělehradě ve třetím stupni dne 11. listopadu 2005, sp. zn. III Kž 9/05, kterým byl předchozí rozsudek schválen (č.l. 233 a násl.). Tento nový rozsudek však byl vydán teprve po 30. září 2004, tedy po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR o uznání.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud konstatuje, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. O řádném opravném prostředku rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná jestliže stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu, aniž by vyčkal rozhodnutí stížnostního soudu, resp. aniž by takové rozhodnutí napadl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) Ústavní soud mimo jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítne, je-li nepřípustný. V projednávaném případě je tedy, ve vztahu k citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, tato situace nastala, a Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou odmítl.
Pokud se týká druhého napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, namítal stěžovatel nesprávnost aplikace ustanovení §67 a §68 trestního řádu namísto ustanovení §454 trestního řádu. Vrchní soud se v napadeném usnesení dostatečně vypořádal s nemožností aplikace §454 trestního řádu, která se vztahuje na zákonem přesně stanovené případy. Naopak §67 trestního řádu stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby, pokud dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Podmínka zahájení trestního stíhání (§68 odst. 1 trestního řádu) v zákoně zaručuje, že do vazby nebude vzat nikdo, proti němuž nebylo trestní řízení doposud zahájeno. V projednávaném případě rozhodovaly soudy v souladu s Úmluvou o předávání odsouzených osob (č. 553/1992 Sb.). Tato mezinárodní smlouva byla ratifikována Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky, a v souladu s čl. 10 Ústavy ČR se tak stala součástí právního řádu ČR.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele týkající se jeho námitky na nezákonnost délky vazby, tedy na rozpor s §71 odst. 8 písm. d) trestního řádu. Stěžovatel byl souzen, shledán vinným a odsouzen v rámci trestního řízení, probíhajícího v Srbské republice, podle srbských trestních a procesních předpisů. V důsledku tohoto řízení byly vyneseny výše uvedené rozsudky soudů v Srbsku. Následné řízení před českými soudy podle českých trestních a procesních předpisů, nevedlo k odsouzení stěžovatele, ale k uznání cizozemského rozsudku na území ČR. Proběhlo rovněž řízení, v jehož rámci byla moderována výše trestu uloženého stěžovateli s ohledem na trestní principy platné a užívané v České republice. Toto řízení Městského soudu v Praze o výkonu a přeměně trestu pak bylo samostatným trestním řízením. Doba vazby, vykonané v Srbsku, byla již dříve započtena do trestu který byl stěžovateli uložen.
Co se týká délky vazby v cizině, tato nebyla a obecně ani nemůže být, pod kontrolou českých orgánů veřejné moci. Český trestní řád neupravuje započtení vazby vykonané v zahraničí. Současně s tím však platí, že uznáním cizozemského rozsudku a vyslovením souhlasu s předáním osoby odsouzené v cizině k trestu odnětí svobody, přejímá Česká republika závazek výkon trestu odnětí svobody skutečně zajistit, jakkoli soud rozhodující o výkonu rozsudku bude dále rozhodovat o výkonu rozsudku, zejména bude určovat výměru a způsob výkonu rozsudku trestu. S ohledem na zmíněnou neexistenci právní úpravy započitatelnosti cizozemské vazby do vazby o níž rozhodovaly české soudy, nemohly orgány veřejné moci toto započtení provést, a to s ohledem na limity plynoucí pro ně jak z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, tak i z čl. 2 odst. 2 Listiny. Státní moc není možné uplatňovat nad rámec stanovený v zákoně. Provedení stěžovatelem požadovaného zápočtu, neupraveného v zákoně, by bylo možno považovat za nezákonný postup, který je navíc v rozporu s Úmluvou o předávání odsouzených osob.
Pokud tedy týká rozhodování českých soudů o vazbě stěžovatele, neshledává Ústavní soud v postupu soudů zásah do práv stěžovatele, deklarovaných v ústavní stížnosti. Soud rozhodoval ze zákonných důvodů zákonným způsobem. Napadené rozhodnutí i postup obecných soudů je v souladu s českým právním řádem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko vyjádřil svůj nesouhlas s jejich závěry.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V části ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010 tato situace nastala. Proto senát Ústavního soudu neshledal stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů a ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu