ECLI:CZ:US:2010:4.US.1535.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1535/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Litvínově, nám. Míru 212, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 6 Ads 135/2009-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009 č. j. 7 Ca 347/2008-14 a rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 20. 3. 2000 č. j. OSZ-58260-7/VD-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv, zaručených čl. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení a obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel pracoval do 31. 10. 1997 jako policejní inspektor II. oddělení SKP Policie České republiky Okresního ředitelství v Mostě. Od 1. 11. 1997 mu byl vyplácen příspěvek za službu v částce 7.742,- Kč s postupnou valorizací, který mu však byl ke dni 17. 4. 2000 odňat rozhodnutím Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále také "orgán sociálního zabezpečení") ze dne 20. 3. 2000 č. j. OSZ-58260-7/VD-2000 s odůvodněním, že dne 18. 4. 2000 mu dovršením věku 55 let vznikne nárok na starobní důchod. Stěžovatel však o starobní důchod požádal až k 1. 8. 2006 a orgán sociálního zabezpečení tak podle názoru stěžovatele postupoval v rozporu s ustanovením §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť nerespektoval stěžovatelovu možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu.
3. Stěžovatel rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o odnětí příspěvku za službu nenapadl odvoláním a následně se opakovaně marně domáhal nápravy uvedeného neoprávněného postupu orgánu sociálního zabezpečení podáním žádosti o navrácení příspěvku orgánu sociálního zabezpečení s poukazem na mimořádně závažné okolnosti, které jako účastník správního řízení nemohl bez své viny ovlivnit. Napadl proto předmětné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení správní žalobou, která však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009 č. j. 7 Ca 347/2008-14 odmítnuta jako nepřípustná vzhledem k nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Rovněž stěžovatelem podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 6 Ads 135/2009-35 zamítnuta s tím, že s ohledem na zmíněné nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem nejsou stěžovatelem v kasační stížnosti uváděné skutečnosti relevantní pro vyvrácení závěru Městského soudu v Praze a nejsou tedy důvodné. V ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím správního orgánu a správních soudů stěžovatel vytýká, že mu v daných řízeních tyto neposkytly pomoc poučením, aby tak mohl svá práva a zájmy účinně hájit a aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl v řízení újmu. Vzhledem k tomu, že plnění těchto povinností ze strany správních orgánů i správních soudů je jednou ze základních podmínek spravedlivého řízení, přičemž tyto ke stěžovatelem vytýkaným vadám nepřihlédly a správní soudy argumentovaly pouze nevyčerpáním řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, navrhuje stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí správního orgánu a správních soudů zrušil.
II.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky vztahující se k protiprávnímu a svévolnému postupu Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, který mu odňal příspěvek za službu. Napadeným rozhodnutím správních soudů pak stěžovatel vytýká pouze neposkytnutí pomoci k napravení daného stavu, přičemž však správními soudy uváděné odůvodnění jejich rozhodnutí irelevantností stěžovatelem vznášených námitek, vzhledem k nevyčerpání řádných opravných prostředků, stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje pouze v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti již v rámci soustavy obecných soudů, lze-li se jí přezkumem postupu a rozhodnutí správních orgánů v soudním řízení domáhat, není možná. K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod náleží v tomto ohledu princip subsidiarity. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")( a stěžovatel se tedy nemůže svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, jenž by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu.
7. Za daného stavu věci, kdy stěžovatel, ať již z kteréhokoliv důvodu, neuplatnil v posuzované věci proti rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra řádný opravný prostředek, byl Ústavní soud ve vztahu k tomuto stěžovatelem napadenému správnímu rozhodnutí nucen konstatovat nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť stěžovatel ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ještě před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
8. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím správních soudů stěžovatel vyslovuje v zásadě pouze nesouhlas s jejich závěry, neuvádí však prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty proti odůvodnění jejich rozhodnutí, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat. Ve vztahu k těmto stěžovatelem napadeným rozhodnutím správních soudů posoudil proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a to z důvodů jednak již shora uvedených a jednak ve stěžovaných soudních rozhodnutích traktovaných.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu