ECLI:CZ:US:2010:4.US.1553.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1553/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. M., právně zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vyškov, Dědická 14, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. září 2009, č.j. 2 T 102/2009-305, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2010, č.j. 5 To 14/2010-332, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vztahu k čl. 39 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání 5 let. Stěžovateli rovněž byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody částku celkem 1.478.913,- Kč. Odvolání proti rozsudku napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatoval, že důvodem jeho odsouzení byla dopravní nehoda, při níž měl nedostatečně sledovat situaci na silnici, a proto narazil do stojícího vozidla, v němž se nacházela řidička, která utrpěla zranění, jemuž na místě podlehla. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se věrohodností svědka, který uvede nepravdivý údaj. Za takové situace musí soudní rozhodnutí dostatečně uvést důvody, na nichž je založeno (sp. zn. IV. ÚS 2001/04). V projednávané věci bylo podle stěžovatele důkazní řízení provedeno špatně, byly opomenuty některé důkazy, některé nebyly soudem hodnoceny. Soudy se nevypořádaly s veškerou argumentací stěžovatele. Ve věci je dále sporné, zda vozidlo poškozené svítilo či nikoliv. Soud stěžovateli neuvěřil, a na základě dalších výpovědí a znaleckého posudku dospěl k závěru, že vozidlo pravděpodobně svítilo. Zavinění stěžovatele spatřoval krajský soud i pro případ, že by stěžovatel narazil do neosvětleného vozidla bez odrazek. Stěžovatel je dále, na rozdíl od krajského soudu, stoprocentně přesvědčen, že i vozidlo s vypnutým motorem se může při intenzivním nárazu vznítit. Tvrzení o nastartovaném motoru je tedy rovněž nepodloženo. Stěžovatel je proto názoru, že Ústavní soud postaví najisto, zda rozhodnutí lze založit na spekulaci či nikoliv. V důsledku dokazování nastala možnost minimálně dvojího výkladu situace, přičemž soudy by měly na základě zásady in dubio pro reo stěžovatele zprostit obžaloby.
Dále stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu k příliš formalistickému přístupu obecných soudů (sp. zn. Pl. ÚS. 21/96, Pl. ÚS. 19/98, III. ÚS 150/99). Namítal, že je pochybné, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a poskytly tak stěžovateli ochranu v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 102/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel při jízdě vozidlem VW Passat dne 7. prosince 2008 v 6.15 hod. narazil do na vozovce stojícího vozidla Renault 19, které po nárazu vzplanulo. Po jeho uhašení bylo zjištěno, že v něm sedící řidička na místě zemřela. Z výpovědí ani ze znaleckých posudků nebylo možno z jistotou ověřit, zda stojící vozidlo bylo osvětleno či nikoliv, znalecké posudky však vyslovily velkou pravděpodobnost takového stavu. Stěžovatel po celou dobu uváděl, že tmavého neosvětleného vozidla si na silnici nevšiml až do poslední chvíle, kdy ani intenzivním brzděním nebyl schopen svůj vůz ubrzdit. V průběhu soudního řízení se proto domáhal uvážení viny poškozené, která, byť na krátkou dobu, vozidlo zastavila a opustila, aniž by bylo osvětlení vozidla, případně výstražné blikání, zapnuto. Soud prvního stupně vycházel ze svědectví a znaleckých posudků, z jejichž vysoké pravděpodobnosti dospěl k závěru, že vozidlo poškozené bylo osvětleno a stěžovatel je tedy, pokud by věnoval náležitou pozornost řízení, mohl vidět na dostatečnou vzdálenost. K odvolání stěžovatele krajský soud dovodil odpovědnost i pro případ nepravděpodobné situace neosvětleného vozidla. Z provedených výpovědí i ze svých poznatků krajský soud rovněž dovodil vztah mezi vzplanutím vozidla Renault 19 a chodem motoru tohoto vozidla.
Z obsahu ústavní stížnosti není patrné, který svědek měl, dle přesvědčení stěžovatele, lhát. Zda svědek, který mluvil s řidičkou Renaultu předtím, než nastoupila zpět do vozidla, bezprostředně před nárazem, nebo svědek, který viděl jak jedoucí vozidlo stěžovatele, tak i stojící vozidlo poškozené z větší vzdálenosti, než jaké byla mezi vozidly zúčastněnými na dopravní nehodě.
Odpovědnost stěžovatele byla v řízení před obecnými soudy prokázána. Soud prvého stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Jeho rozhodnutí neobsahuje prvky libovůle vyloučené v čl. 2 odst. 2 Listiny a respektuje práva stěžovatele daná v čl. 4 Listiny. Soudy zhodnotily všechny okolnosti a vlivy vedoucí k dopravní nehodě a shledaly stěžovatele odpovědným za její způsobení. Správně přitom vycházely z faktu, že příčinou následku je každé jednání (i dílčí) bez nějž by následek nenastal, přičemž odpovědnost stěžovatele plyne z nedodržování povinnosti stanovené mu zákonem.
Stěžovatel naopak neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Stěžovatel v řízení uplatnil všechny zákonné prostředky ochrany svých zájmů. Fakt, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru není důvodem k oprávněnosti ústavní stížnosti. Závěry obecných soudů Ústavní soud nepovažuje za spekulativní, ale za přiléhavé, založené na provedených důkazech. Pokud krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatele i v případě neosvětleného vozidla, dokonce bez odrazek, aplikoval tak zásadu in dubio pro reo. Přesto však i v pochybnosti o osvětlení vozidla Renault 19, shledal správnost závěrů nalézacího soudu. Ústavní soud na tomto postupu neshledal vady tvrzené stěžovatelem v ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu