ECLI:CZ:US:2010:4.US.162.10.1
sp. zn. IV. ÚS 162/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2010 o ústavní stížnosti Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, AK se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. prosince 2002 čj. 16 C 2712/2002-6 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 1. 2010 a doplněnou podáním ze dne 5. 2. 2010 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206,- Kč a náklady řízení ve výši 1 495,- Kč.
Stěžovatelka, které byla v předmětném řízení uložena povinnost zaplatit jízdné 6,- Kč a 200,- Kč částku k jízdnému, v ústavní stížnosti tvrdila, že nebyla k jednání soudu předvolána a zpochybnila nejen řádné doručení žalobního návrhu, ale i následný postup obvodního soudu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 16 C 2712/2002, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že žalobce, Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal po stěžovatelce zaplacení 206,- Kč s přísl. Obvodní soud vydal dne 2. 2. 2000 čj. 11 Ro 2068/97-3, který následně zrušil s tím, že ho nebylo možno doručit do vlastních rukou stěžovatelky na adrese P., a ve věci nařídil na den 13. 12. 2002 ústní jednání. Na něm jednal podle ustanovení §101 odst. 3 o.s. ř. v nepřítomnosti stěžovatelky a poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku jednak odvolání a jednak žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku. Odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2010 odmítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení předmětného rozsudku obvodní soud zamítl usnesením ze dne 6. 1. 2010 čj. 16 C 2712/2002-17 s odkazem na ustanovení §50d odst. 4 o. s. ř. Proti zamítavému rozhodnutí se stěžovatelka neodvolala a usnesení nabylo právní moci.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu projednání věci, zkoumá vždy formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 má Ústavní soud za zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a proto je její ústavní stížnost nepřípustná. Ze stejného důvodu byly odmítnuty i ústavní stížnosti téže stěžovatelky vedené pod sp. zn. II.ÚS 161/10, IV.ÚS 167/10, I.ÚS 168/10 či II.ÚS 174/10 (dostupné i v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je navíc přesvědčen, že věc není schopna věcného projednání nejen z tohoto hlediska, ale i z hlediska neexistence podstatné újmy, jež by byla stěžovatelce způsobena zásahem do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud zachovává při posuzování ústavních stížností týkajících se tzv. bagatelních věcí výraznou zdrženlivost a ve vztahu k nim opakovaně uvedl, že opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jak je třeba na tuto problematiku nahlížet, Ústavní soud přiblížil v rozhodnutích o věcně totožné problematice (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. I.ÚS 163/10, či ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. III.ÚS 170/10 a další); s ohledem na totožnost účastníků není v projednávané věci třeba závěry v nich uvedené podrobněji, resp. opakovaně, rekapitulovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2010
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj