ECLI:CZ:US:2010:4.US.1643.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1643/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů V. R. a M. R., zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická ul. 1496/9, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 478/2009 ze dne 29. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 478/2009 ze dne 29. 4. 2009.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 331/2007 ze dne 3. 10. 2008 byl Pavel Šulc uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu §201 odst. 1, 2 písm. c) téhož předpisu, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Stěžovatelé, účastnící se trestního řízení jakožto poškození, byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni dle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 457/2008 ze dne 2. 12. 2008 zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatelů proti výroku ve věci náhrady škody, odvolání obžalovaného proti výroku o vině a odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali dovolání stěžovatelé i obžalovaný, přičemž Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 478/2009 ze dne 29. 4. 2009 odmítl dovolání obžalovaného jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a dovolání stěžovatelů jako návrh podaný neoprávněnými osobami dle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž k porušení principu rovnosti, vyplývajícího z čl. 1 Listiny. Stěžovatelé spatřovali porušení výše uvedených principů v tom, že obžalovanému bylo v trestním řízení přiznáno více práv, neboť mohl podat dovolání k Nejvyššímu soudu, zatímco stěžovatelé takovým oprávněním dle platné právní úpravy nedisponovali. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že Nejvyšší soud měl při posuzování přípustnosti jejich dovolání zohlednit vyšší ústavní principy a nikoliv se řídit pouze doslovným zněním právního předpisu. Z ústavního principu rovnosti v právech přitom vyplývá, že i poškozený by měl mít možnost podat dovolání ve stejném rozsahu jako obžalovaný, tzn. proti výroku "jež se ho bezprostředně týká", což je výrok o náhradě škody. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 478/2009 ze dne 29. 4. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti zabýval srovnáním možností obžalovaného a poškozeného ve vztahu k výroku o náhradě škody. Stěžovatelům je třeba přisvědčit v tom, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 587/2004 ze dne 2. 6. 2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 6, T 703, C. H. Beck, Praha 2004) může obžalovaný v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnit námitky směřující vůči výroku o náhradě škody, jestliže je jejich podstatou vadná aplikace hmotného práva. Z ustanovení §265d trestního řádu, vymezujícího okruh osob, oprávněných podat dovolání, současně plyne, že poškozený tuto možnost nemá.
Stěžovatelé považovali tuto skutečnost za porušení pravidel spravedlivého procesu a principu rovnosti v právech. K tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní zásadu rovnosti vyjádřenou čl. 1 Listiny nelze chápat jako abstraktní kategorii a pojímat ji absolutně, nýbrž je třeba ji vnímat toliko jako požadavek na odstranění neodůvodněných rozdílů mezi subjekty práva, tzn. jako rovnost relativní. Zásadě rovnosti v právech je tedy třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/96, publikovaný pod č. 295/96 Sb., N 113/6 SbNU 313).
V nyní posuzované věci sice existuje nerovnost mezi obžalovaným a poškozeným co do možnosti uplatnění mimořádného opravného prostředku, nicméně tato je odůvodněna tím, že rozhodnutí soudu v adhezním řízení dle §228 trestního řádu má z hlediska poškozeného zcela odlišné důsledky, než je tomu v případě obžalovaného. Zatímco poškozený je v případě neúspěchu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 trestního řádu), což nevylučuje, že se svého nároku v budoucnu domůže, pro obžalovaného, kterému byla v adhezním řízení pravomocně uložena povinnost nahradit škodu, je takové rozhodnutí konečné. Nejeví se proto být neodůvodněným rozlišením, jestliže je právo domáhat se přezkoumání uložené povinnosti cestou mimořádného opravného prostředku přiznáno toliko obžalovanému. Poškozený totiž může uplatnit veškeré své argumenty v občanskoprávní žalobě a v řízení o této žalobě může rovněž následně využít všech řádných i mimořádných opravných prostředků. K ochraně práv poškozeného tedy není nezbytné, aby byl oprávněn podat dovolání k Nejvyššímu soudu již v průběhu trestního řízení. Nejvyšší soud tedy nepochybil, jestliže s ohledem na znění §265d trestního řádu dovolání stěžovatelů odmítl.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu