ECLI:CZ:US:2010:4.US.1702.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1702/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Slezákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Chrudim, Rooseveltova 335, směřující proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. prosince 2009, č.j. 3 T 96/2004-426, a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. března 2010, č.j. 13 To 124/2010-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. února 2005, č.j. 3 T 96/2004-261, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2005, č.j. 13 To 124/2010-300. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že návrh na povolení obnovy byl založen na skutečnostech, které vyšly najevo teprve po pravomocném ukončení řízení ve věci samé. Okresní soud však návrh zamítl, aniž by se jím zabýval. Soud toliko konstatoval, že mu nebyly předloženy nové, dosud neznámé, informace ani nic, co by zpochybňovalo věrohodnost svědkyně. Zcela pominul, že předložené důkazy mohly mít na posouzení věrohodnosti podstatný vliv. V jiném řízení totiž svědkyně doznala křivé obvinění stěžovatele v obdobné věci. K podmíněnému zastavení řízení však ve druhém případě došlo až v roce 2007, tedy po vynesení rozsudku ve věci, v níž se stěžovatel domáhal obnovy. V projednávaném případě byla napadená usnesení odůvodněna obecnými proklamacemi. Soudy prakticky vůbec nehodnotily důkazy, čímž došlo k porušení trestního řádu. Pochybení tak zamezila stěžovateli domáhat se stanoveným postupem svého práva. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 96/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv, pokud toto porušení neznamená rovněž porušení základního práva či svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výše citovaným rozsudkem shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona a trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Současně byly zrušeny dva předchozí, stěžovatele odsuzující, rozsudky. V rámci návrhu na obnovu řízení se stěžovatel domáhal revize ve vztahu k trestnému činu vydírání, kterého se měl dopustit vůči své bývalé družce, ve věci původně vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 107/2004. Poukazoval na její nevěrohodnost, s ohledem na její život a vztah ke stěžovateli po jeho pravomocném odsouzení, zejména na fakt, že se vůči stěžovateli dopustila křivého obvinění z trestného činu podvodu, kterého se měl stěžovatel dopustit ve stejné době, jako jednání pro jehož spáchání byl citovaným rozsudkem usvědčen a odsouzen.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení. Teprve v něm se soud zabývá hodnocením důkazů, resp. přehodnocením původních závěrů ve světle novot.
Řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení probíhalo před Okresním soudem v Pardubicích, který se seznámil se stěžovatelem tvrzenými okolnostmi, v nichž spatřuje důvody pro nařízení obnovy řízení. Soud provedl výslech stěžovatele, který navrhl vyslechnout další osoby k chování svědkyně poté, co byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Jak je ze soudního spisu patrné, svědkyně byla k jednání, které bylo později posouzeno jako její křivá výpověď, vyslechnuta v řízení ve věci samé (č.l. 257 verte). Soud proto, s odkazem na §278 trestního řádu, konstatoval, že informace předložené v návrhu nesplňují podmínku novosti, nezbytnou pro povolení obnovy řízení, a proto návrh odmítl. Stěžovatel přímo u soudního jednání podal stížnost proti rozhodnutí, tuto však, ani přes stížnostním soudem poskytnutou lhůtu, neodůvodnil. Krajský soud proto jeho stížnost odmítl, neboť neshledal v rozhodnutí soudu prvého stupně pochybení.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se s přesvědčením stěžovatele o novosti a významu důvodů, na nichž návrh na povolení obnovy řízení založil, neztotožnily. Ústavní soud neshledal v jejich postupu ani nic dalšího, co by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho právech. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily a pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, nepovažuje Ústavní soud taková rozhodnutí za vadná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu