ECLI:CZ:US:2010:4.US.1704.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1704/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Mgr. I. Ž., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 10, proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 35 C 9/2006 ze dne 28. 1. 2010 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 115/2010 ze dne 31. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo podle §140 odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto o jeho odměně a náhradě hotových výdajů spolu s DPH, přiznané mu jako soudem ustanovenému zástupci žalobkyně v daném občanskoprávním řízení o náhradu škody včetně měsíční renty, a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a majetkové právo - legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Mělo se tak stát z toho důvodu, že mu v řízení, které trvalo 10 let včetně dovolacího řízení, jako zástupci soudem ustanovenému invalidní žalobkyni, fyzicky postižené po úraze (který měl souvislost s projednávanou věcí), s níž byla komplikovaná komunikace, nebyla přiznána odměna v požadované výši za všechny jím provedené úkony, kdy obecné soudy, podle jeho názoru nesprávně, aplikovaly vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, přičemž odvolací soud dále vydal rozhodnutí, v němž je výrok v nesouladu s odůvodněním rozhodnutí. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh dané věci, včetně průběhu jeho jednání s žalobkyní, s důrazem na jeho problematičnost a zvláštnosti, které rozvádí, a na nutnost poskytovat informace klientce o průběhu jednotlivých jednání, doplňování a změn žaloby, použité argumentace i alternativách procesního postupu, čímž zdůvodňuje značné množství klientce poskytnutých, jím účtovaných a soudem nepřiznaných porad. Domnívá se, že byl krácen na svých právech, neboť mu nebyla přiznána odměna za provedenou práci, ačkoliv byla řádně vyúčtována. Dále byl krácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle něj postrádá náležité odůvodnění, z něhož by vyplynulo, proč mu nebyla poskytnuta odměna za poskytnuté porady, a dále tím, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá jeho odůvodnění. Navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a předesílá, že se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů v řízení soudem ustanovených, přitom konstatoval, že aplikace a interpretace vyhlášky č. 177/1996 Sb. je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, jak má být vypočítávána odměna advokátů (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2722/09, III. ÚS 341/97 a další).
V posuzované věci obecné soudy přezkoumatelně vyložily, o která ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. svá rozhodnutí opírají. Již soud I. stupně, který stěžovateli přiznal na odměně a náhradě nákladů včetně DPH částku 386.946,- Kč a nepřiznal stěžovatelem dále účtovanou částku 637.519,- Kč, v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, proč se neztotožnil s výpočtem stěžovatele, z jakého důvodu se ve věci nedá uplatnit ustanovení §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z jakého důvodu při svých výpočtech vycházel z ustanovení §8 odst. 2 cit. vyhlášky, když vysvětlil, že nelze k základu pro výpočet odměny zástupce přičítat i částku žalovanou vedle renty, neboť se pouze zdánlivě jedná o samostatné plnění, ve skutečnosti však jde pouze o rentu dosud nevyplacenou, tedy o tentýž nárok. Podrobně také objasnil, z jakých důvodů stěžovateli přiznal z celkem jím účtovaných 59 úkonů právní služby odměnu jen za jejich část, tj. 26, přitom nepřiznanou odměnu za větší část porad se žalobkyní v podstatě zdůvodnil tím, že žádná ze soudem nepřiznaných porad se nepromítla do průběhu věci a lze tak mít důvodné pochybnosti o jejich účelnosti. Stejně tak odvolací soud, který svým rozhodnutím přiznal stěžovateli dalších 97.638,- Kč na další odměně a náhradě nákladů, přezkoumatelným a dostatečným způsobem odůvodnil svůj změněný výpočet, přičemž však přisvědčil soudu I. stupně u části porad s klientkou, že stěžovatel měl korigovat návštěvy tak, aby byly účelné, když z opakovaných podání žalobkyně je zřejmé, že porady s ní nemohly vést k žádným relevantním závěrům, které by ustanovený zástupce mohl použít v dalším řízení u některých porad. Pokud stěžovatel tvrdí nesoulad odůvodnění rozhodnutí s výrokem odvolacího soudu, pak tento případný nedostatek, jak ostatně připouští i sám stěžovatel, je řešitelný prostřednictvím opravného usnesení. Na odůvodnění napadených rozhodnutí, která Ústavní soud považuje za ústavně konformní, tak lze zcela odkázat se závěrem, že porušení práva na spravedlivý proces v daném případě shledáno nebylo, a tudíž nemohlo dojít ani k porušení majetkových práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu