ECLI:CZ:US:2010:4.US.1716.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1716/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Severočeské doly a.s., se sídlem v Chomutově, Boženy Němcové 5359, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 173/2009-85 ze dne 30. března 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 68 Cm 143/2006 - 21 (68 Cm 144/2006, 68 Cm 147/2006, 68 Cm 149/2006, 68 Cm 156/2006, 68 Cm 161/2006) ze dne 5. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl, že účast stěžovatelky v řízení se ukončuje a že ve vztahu mezi navrhovateli a stěžovatelkou nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání navrhovatelů Obce Ledvice a Ing. A. H. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že účast stěžovatelky v řízení se neukončuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2788/2010-395 ze dne 15. září 2010 jako ex lege nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně její účasti v řízení dle §183 k obchodního zákoníku, jelikož je podle ní nepochybné, že v tomto řízení není účastníkem, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Postupem odvolacího soudu je podle stěžovatelky porušena zásada hospodárnosti řízení, když stěžovateli z jeho postavení jako účastníka řízení vyplývají četné povinnosti. Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal s jejími námitkami vznesenými ve vyjádření k odvolání minoritních akcionářů, stejně jako s námitkami uvedenými ve vyjádření hlavního akcionáře.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecného soudu. Stěžovatelka zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se účastenstvím stěžovatelky v řízení podrobně zabýval a v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně důvody svého rozhodnutí vysvětlil. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud v dalším především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí. Námitku stěžovatelky týkající se porušení hospodárnosti řízení a stěžovatelce z účasti v řízení vyplývajících povinností považuje Ústavní soud za naprosto nedůvodnou. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami a námitkami hlavního akcionáře uvedenými v jejich vyjádřeních k odvolání, konstatuje Ústavní soud, že by se jistě slušelo, aby se s těmito argumenty odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. S ohledem na v tomto odstavci uvedené skutečnosti a též na rychlost a hospodárnost řízení však Ústavní soud nepovažuje svůj kasační zásah pouze z tohoto důvodu za opodstatněný. Zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí by za těchto okolností bylo pouhým formalizmem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu