ECLI:CZ:US:2010:4.US.1793.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1793/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ž., zastoupeného JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Nerudova 35, proti rozsudkům Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. května 2009 č. j. 7 C 29/2008-235 a Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2010 č. j. 23 Co 397/2009-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. června 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 7 C 29/2008 se zjišťuje, že stěžovatel se žalobou podanou dne 18. srpna 2004 domáhal určení vlastnictví k id. 1/2 nemovitostí v situovaných v k. ú. Čáslav. Žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že ve věci předmětných nemovitostí uzavřel se svým synem K. Ž. ml. dne 10. března 1998 darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene. Aby se id. 1/2 nemovitostí nestala předmětem SJM, neuzavřel smlouvu kupní, nicméně se se synem ústně dohodl, že syn mu hodnotu převáděné id. 1/2 nemovitosti (ve smlouvě vyjádřené částkou 573 700,- Kč ) uhradí nejpozději do pěti let od uzavření této smlouvy tak, aby mohl vyplatit svého druhého syna M. Ž. V mezidobí však K. Ž. ml. dne 13. října 2002 zemřel a vlastnické právo k nemovitostem přešlo na žalované dědice - J. S. (dříve Ž.) - manželku K. Ž. ml. a L. S. (dříve Ž.) - syna K. Ž. ml. Stěžovatel namítal neplatnost uzavřené smlouvy s tím, že se jednalo o kupní smlouvu zastřenou smlouvou darovací. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. května 2005 žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005 potvrdil a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl usnesením ze dne 27. února 2007 jako nepřípustné. Stěžovatel podal ve věci ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem ze dne 9. ledna 2008 č. j. II. ÚS 143/07 rozhodnutí obecných soudů zrušil z důvodu, že ve věci nebylo provedeno řádné a úplné dokazování a skutkový stav věci nebyl náležitě zjištěn. Soud prvního stupně nově rozhodl rozsudkem ze dne 14. května 2009 tak, že žalobu opět zamítl, odvolací soud tento rozsudek potvrdil ve věci samé rozsudkem ze dne 2. března 2010.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť postupovaly a zjišťovaly skutkový stav svévolným hodnocením provedených důkazů, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, eventuelně, kdy se závěry těchto soudů neopírají o žádné důkazy. Stěžovatel považuje rozsudek vydaný odvolacím soudem za nezákonný a má za to, že odvolací soud "vylíčení okolností" nepřípustně staví nad provedené důkazy. Oba soudy pak podle názoru stěžovatele vůbec neodůvodnily své závěry týkající se ostatních důvodů neplatnosti právních úkonů.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry těchto soudů. Ve věci rozhodující soudy doplnily dokazování, včetně výslechu M. Ž. a JUDr. O. S. a vzaly za prokázané, že předmětná darovací smlouva je platná. Soudy se zabývaly i otázkou namítané disimulace, přičemž jak uvedl odvolací soud na str. 6 svého rozsudku, stěžovatelem dovozovaná disimulace právního úkonu se jeví jako účelové dodatečné zpochybňování platného právního úkonu. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno řádné a úplné dokazování a skutkový stav věci byl náležitě zjištěn. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. srpna 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu