ECLI:CZ:US:2010:4.US.1806.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1806/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTODROM MOST a.s., se sídlem Most, Tvrzova 5, IČ: 25419048, právně zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem v Klatovech, Čsl. Legií 143/I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010 č. j. 12 Co 17/2010-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. června 2010, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 46 C 211/2008 se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 16. dubna 2008 domáhala po žalované GGP CZECH REPUBLIC s.r.o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 23 145,50 Kč s přísl. z titulu doplacení 5 míst kurzu bezpečné jízdy konaného dne 19. října 2007, neboť dle tvrzení stěžovatelky si žalovaná objednala tento kurz pro 25 osob, ale naplnila jej pouze v rozsahu 20 osob, aniž by tuto skutečnost stěžovatelce oznámila. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. dubna 2009 č. j. 46 C 211/2008-44 žalobu zamítl. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že by mezi účastnicemi řízení byla sjednána souhrnná cena za 25 osob ve výši 97 250,- Kč bez DPH. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila rozhodný nesouhlas se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy s tím, že ujednání o storno poplatcích považuje za zcela jasné. Dále stěžovatelka namítala, že odůvodnění odvolacího soudu je podle jejího názoru nepřesvědčivé a nesplňuje náležitosti kladené ustanoveními §129 odst. 1, §132 a §157 o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace aplikovaných ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu