ECLI:CZ:US:2010:4.US.1816.09.2
sp. zn. IV. ÚS 1816/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. K. a D. E. K., obou zastoupených JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538, proti rozsudkům Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 13 C 68/2005 ze dne 10. 5. 2007 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 Co 743/2007 ze dne 5. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i ústavních principů právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhají se jejich zrušení.
Prvým z označených rozhodnutí bylo, jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 13 C 68/2005, v řízení, v němž stěžovatelé měli postavení žalovaných, určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je úpadce Báňské stavby Most, když soud I. stupně na základě provedeného dokazování vycházel ze závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 9. 7. 2002 konkurzní správkyní úpadce a společností Hudson, a. s., je absolutně neplatná, na jejím základě tudíž nemohlo dojít platně k převodu předmětných nemovitostí a uvedená společnost, protože se nestala jejich vlastníkem, je nemohla platně převést ani na žalované. Smlouva s nimi posléze uzavřená je totiž pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 občanského zákoníku absolutně neplatná. Jak ve svém potvrzujícím rozsudku dále dodal odvolací soud, dobrá víra stěžovatelů by pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jíž se tito dovolávali, měla význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo tak dojít k jejich vydržení, k čemuž však v daném případě nedošlo. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé souběžně s ústavní stížností také dovolání, které Nejvyšší soud svým rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 3934/2009 ze dne 26. 1. 2010 jako nepřípustné odmítl, neboť, jak uvedl s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/2003 i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1149/2003 a 31 Odo 1424/2006, otázka stěžovateli předkládaná k posouzení již byla v rozhodovací praxi soudů, shodně se závěry odvolacího soudu v této věci, vyřešena a napadené rozhodnutí tak zásadně právně významným nečiní.
Proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé, obdobně jako v dovolání, poukazují na to, že při uzavírání kupní smlouvy s prodávajícím byli v dobré víře, že je oprávněným a skutečným vlastníkem nemovitostí a je oprávněn jim je prodat, přitom vycházeli z aktuálního zápisu v katastru nemovitostí a tato jejich dobrá víra by tak měla požívat ústavní ochrany. Podle jejich názoru také není rozdílu mezi situací, kdy právní titul, na jehož podkladě nabyl vlastnické právo k nemovitostem pozdější prodávající, dodatečně odpadne a situací, kdy je takový titul absolutně neplatný.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími Ústavním soudem zjištěn nebyl. Obecné soudy věci stěžovatelů věnovaly patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Jejich závěry zcela odpovídají judikatuře Ústavního soudu. Nezbývá tak, stejně jak učinily i soudy obecné, než stěžovatele odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/2003, v němž tento soud k řešení konfliktu absolutní povahy vlastnického práva a právní zásady, podle níž nikdo nemůže na druhého převést více práv než má sám, s principem právní jistoty uzavřel, že ochrana, jíž poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo, jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem. V témže nálezu, jak poukázal i dovolací soud, Ústavní soud vysvětlil i odlišnost situace, jež nastala v projednávané věci, od situace, kdy právní titul, na jehož základě pozdější převodce nabyl vlastnické právo, po převodu nemovitosti na třetí osobu odpadl.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil a jejich ústavní stížnost proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu