ECLI:CZ:US:2010:4.US.1858.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1858/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti I. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 5 To 132/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. 29 T 10/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady stíhatelnosti jen z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, zásady presumpce neviny, uvedené v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, zákazu diskriminace při užívání a uplatňování práv, vyplývajícího z čl. 3 odst. 1, 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, práva na obhajobu, garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy, čl. 80 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i práva na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel uvádí, že byl ve vazební věznici v průběhu předmětného trestního řízení do vydání pravomocného odsuzujícího rozhodnutí mučen, týrán, donucován k sebevraždě, k podpisům a doznání. I ve věznici Valdice, v níž stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody, je od 1. 2. 2005 až do současnosti týrán psychoakustikou a mikrovlnami a v této souvislosti připomíná ustanovení o předběžném opatření upravené §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádá o změnu právní kvalifikace trestného činu, pro který byl odsouzen, a v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud se dříve, než posoudil ústavní stížnost věcně, zabýval nejprve otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti návrhu. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a navazujícího §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 tohoto zákona pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené ustanovení specifikuje, co se takovým prostředkem rozumí.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je v posuzované věci tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 5 To 132/2004, které, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, nabylo právní moci dne 26. 1. 2005. Jestliže byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě na poště Valdice pod R 002335 až dne 28. 6. 2010, pak je ve vztahu k tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i k rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, které stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je od nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice týrán psychoakustikou a mikrovlnami, pak Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že ze samotné povahy ústavního soudnictví a zejména též z povahy ústavní stížnosti vyplývá princip subsidiarity, který mj. znamená, že ochrana práv a svobod Ústavním soudem nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem jako celkem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je tak vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že výkon trestu odnětí svobody, kontrola případných nedostatků a eventuální právní ochrana jsou upraveny zejména zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Nevyčerpání dostupných procesních prostředků a relevantních právních nástrojů, které má stěžovatel k dispozici, vede zpravidla s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předmětnou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by Ústavní soud stěžovatele vyzýval k odstranění vad podaného návrhu, neboť i kdyby tyto byly napraveny, nic by to na podání po lhůtě a nepřípustnosti ústavní stížnosti nemohlo změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj