ECLI:CZ:US:2010:4.US.191.10.1
sp. zn. IV. ÚS 191/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2009 č. j. l8Nc 499/2007-16 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 8. 2009 č. j. 37Ex 91/08-18, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a zásahu do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od listopadu 2004 měl vůči němu jako dlužníkovi věřitel Dopravní podnik Ostrava, a. s., pohledávku za 3 jízdy bez jízdenky s přirážkou, tj. 3 x 1.008,- Kč. Místo toho, aby Dopravní podnik tuto splatnou neuhrazenou pohledávku ve výši 3.024,- Kč uplatnil najednou v celkové výši, uplatnil první pohledávku za první nezaplacené jízdné s přirážkou (z května 2004) žalobou u soudu se zastoupením advokátem. Další dvě pohledávky (nezaplacené jízdné s přirážkou z července 2004 a z října 2004) pak Dopravní podnik postoupil společnosti KSK IMEX, s. r. o., a tato pohledávky obratem postoupila společnosti Brandson Enterprises Ltd., která tyto pohledávky uplatnila samostatnými žalobami u soudu, o nichž soud rozhodoval samostatně. Uvedenou společností samostatně podané návrhy na nařízení exekuce vyřizoval pověřený soudní exekutor JUDr. Petr Kocián samostatně. V nyní Ústavním soudem posuzované věci vydal uvedený exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 8. 2009 č. j. 037Ex 91/08-18, kterým určil náklady exekuce na částku 7.735,- Kč a náklady oprávněného na částku 7.900,- Kč. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 19. 10. 2009 č. j. l8Nc 499/2007-16 napadený příkaz exekutora potvrdil v části týkající se nákladů exekuce, v části týkající se nákladů oprávněného příkaz zrušil a věc vrátil exekutorovi k novému rozhodnutí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá zneužívání práva, ke kterému dochází rozdělením pohledávky a následným vymáháním takto vytvořených samostatných pohledávek za účelem získání vyšší náhrady nákladů nalézacího či exekučního řízení. Z jeho původní pohledávky ve výši 3.024,- Kč tak tato pohledávka vzrostla i v důsledku rozdělení pohledávek na celkovou částku téměř 90.000,- Kč, kterou stěžovatel není schopen uhradit. Nesprávnost napadených rozhodnutí stěžovatel spatřuje zejména v nesloučení věcí Okresním soudem v Opavě, kterému byly oba návrhy na nařízení exekuce, vedené pod sp. zn. 28Nc 563/2007 (2. jízda) a sp. zn. l8Nc 499/2007 (3. jízda), podány v jeden den. Soud o návrzích rozhodl samostatně, v posuzované věci tak učinil usnesením ze dne 3. 1. 2008 č. j. l8Nc 499/2007-3, jimž nařídil výkon pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 5. 2007 č. j. 31 Ro 307/2007-3 ve věci uspokojení pohledávky. Případně mohl toto sloučení učinit následně pověřený exekutor, u něhož jsou obě exekuční řízení vedena pod sp. zn. 037Ex 67/08 a sp. zn.037Ex 91/08, k čemuž je exekutor oprávněn na základě přiměřeného použití ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (exekučního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Soud ani exekutor však zásadu hospodárnosti řízení nerespektovali.
4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že právní předpisy stanoví poměrně vysoké paušální náhrady a odměny pro exekutory a za zastupování účastníka advokátem ve sporu, kdy zejména v případě bagatelních sporů tyto náklady několikanásobně překračují vymáhanou částku, ač jde ve většině případů po právní i skutkové stránce o případy velmi jednoduché, které jsou vedeny ve stovkách shodných případů. V jeho případě byla tak nepřiměřeně vyčíslena náhrada hotových výdajů soudního exekutora ve výši 3.500,- Kč. Vyhláška 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách exekutora") stanoví odměnu a náhrady exekutora, aniž by zákon upravil meze, ve kterých se má vyhláška pohybovat, což je podle názoru stěžovatele v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou a Úmluvou, neboť povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
5. K zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a k porušení práva na ochranu vlastnictví došlo v důsledku toho, že pověřený soudní exekutor i Okresní soud v Opavě interpretovali právní předpisy extrémním způsobem, při rozhodování o nákladech exekuce pouze mechanicky uplatnili právní předpis, aniž by se zabývali komplexním zhodnocením okolností daného případu. Postup soudu vykazuje z tohoto důvodu podle stěžovatelova názoru znaky svévole a libovůle, přičemž nebyla respektována ani zásada přiměřenosti (proporcionality). Stěžovatel na podporu svého tvrzení argumentuje rovněž nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06. S ohledem na výše uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §92 a §131 písm. a) exekučního řádu zmocňujících Ministerstvo spravedlnosti k vydání vyhlášky stanovící výši a způsob určení odměny, hotových výdajů a náhrad náležejících exekutorovi a příslušná ustanovení vyhlášky o odměně a náhradách exekutora vhledem k tomu, že aplikovaná ustanovení této vyhlášky, jež určují poměrně určitým způsobem výši odměn a náhrad exekutora, nelze zřejmě vyložit ústavně konformním způsobem. Vzhledem k osobním a majetkovým poměrům stěžovatel současně žádá, aby náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem zaplatil stát.
II.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že při přezkoumání ústavní stížnosti se zabývá toliko námitkami relevantními z hlediska uplatněného petitu návrhu, kterým je při svém rozhodování vázán a nemůže jej překročit. V projednávaném případě, kdy stěžovatel navrhuje zrušit shora označený příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení, jímž soud potvrdil uvedený příkaz v části týkající se nákladů exekuce, tedy Ústavní soud není oprávněn zabývat se postupy předcházejícími vydání napadených rozhodnutí, při nichž byly pohledávky rozdělovány a posuzovány odděleně.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. K otázce náhrady nákladů řízení, včetně nákladů řízení exekučního, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o těchto nákladech je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovením výše odměny exekutora a náhrady výdajů exekutora v příkazu o úhradě nákladů exekuce a s vyřízením stěžovatelových námitek Okresním soudem v Opavě. Dle názoru Ústavního soudu se uvedený soud se stěžovatelem uplatněnými námitkami úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého usnesení vypořádal, když podrobně rozvedl s odkazem na příslušná ustanovení vyhlášky o odměně a náhradách exekutora, že odměna exekutora i náhrada hotových výdajů byly stanoveny v souladu s exekučním tarifem. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by napadené rozhodnutí nebylo přezkoumatelné. Stěžovatelova argumentace nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06 není případná, neboť uvedené nálezy se zabývají otázkou náhrady nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce.
11. Ústavní soud připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" či hledisek hospodárnosti a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 371]. Svévolnou aplikaci práva, spočívající podle názoru stěžovatele v mechanickém uplatňování právního předpisu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ke stěžovatelově námitce, že povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona, Ústavní soud konstatuje, že uvedenou povinnost hradit náklady exekuce exekutorovi stanoví ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb.), přičemž exekuční řád návazně ve zmocňovacím ustanovení §131 písm. a) výslovně stanoví, že Ministerstvo (spravedlnosti) se zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou výši a způsob určení odměny exekutora a hotových výdajů. Tímto ustanovením tak exekuční řád ukládá Ministerstvu spravedlnosti stanovit i meze těchto hrazených nákladů. K vlastnímu návrhu stěžovatele na zrušení zmocňujícího ustanovení §131 písm. a) a §92 exekučního řádu a příslušných ustanovení vyhlášky o odměně a náhradách exekutora pak Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí tento návrh, coby návrh závislý, procesně její osud.
13. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
14. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu