ECLI:CZ:US:2010:4.US.1933.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1933/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaromírem Hanušem, Kosmova 20, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 9 Afs 12/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel podal dne 21. 3. 2000 řádné daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, v němž mimo jiných příjmů uvedl ostatní příjmy dle ustanovení §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z příjmu“) ve výši nula. Dne 13. 9. 2000 podal první dodatečné daňové přiznání, v němž deklaroval ostatní příjmy jako kurzový rozdíl ve výši 2.079.772,54,- Kč. Dne 3. 11. 2000 podal stěžovatel druhé dodatečné daňové přiznání, v němž jako ostatní příjmy deklaroval částku ve výši 2.120.105,54 Kč. Dne 8. 10. 2003 podal stěžovatel třetí dodatečné daňové přiznání, v němž jako ostatní příjmy deklaroval toliko jiný příjem ve výši 40.333,- Kč. Správce daně vydal dne 14. 4. 2004 dodatečný platební výměr na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve stejné výši, v jaké byly vyměřeny dle dodatečného daňového přiznání ze dne 3. 11. 2000. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo finančním ředitelstvím zamítnuto. Stěžovatel nebyl se svojí argumentací úspěšný ani v rámci správního soudnictví a z toho důvodu si podal předmětnou ústavní stížnost.
Ve své právní argumentaci vychází stěžovatel z toho, že v dotčeném správním a následném soudním řízení nebyly zjištěny přesně a úplně veškeré skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud dovodil, že pro osvobození od daně dle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Za prvé se musí jednat o prodej (směnu) movitých věcí a za druhé předmětem prodeje (směny) mohou být pouze věci movité. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že stěžovatel jako majitel účtu nemohl naplnit podmínky dané mu zákonem o dani z příjmu pro možnost uplatnit osvobození od daně, protože se v dané věci nejednalo o převod movité věci. V době, kdy stěžovatel uskutečnil bezhotovostní převod, nebyl vlastníkem peněžních prostředků vložených na účtu, a proto se nejednalo o prodej (směnu) movitých věcí. Vlastníkem peněžních prostředků byl peněžní ústav a stěžovatel měl za tímto peněžním ústavem pohledávku. Stěžovatel tedy pouze disponoval s pohledávkou za bankou.
Stěžovatel je toho názoru, že dojde-li ke směně movitých věcí, je příjem z této směny od daně z příjmů osvobozen. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani způsob provedení směny, protože právem každého je provádět směnu a je nepřípustné, aby jedna skupina občanů provádějící směnu bezhotovostně byla „trestána“ zdaněním takto dosaženého příjmu a druhá skupina provádějící směnu v hotovosti a kdekoliv byla zvýhodněna osvobozením od daně takto dosaženého příjmu. Stěžovatel je přesvědčen, že z hlediska daňového nemůže být odlišně posuzován způsob směny peněz. V obou případech jde ve své podstatě o směnu peněz, jednou se směňují hotově a jednou bezhotovostní. Předmětem pohledávky za peněžním ústavem jsou peníze, tedy věc movitá a tento předmět pak byl peněžním ústavem na příkaz stěžovatelů směněn.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Není úlohou Ústavního soudu provádět závazný výklad právních předpisů. Stěžovatel svým návrhem staví Ústavní soud v podstatě do role další přezkumné instance.
Co se týče ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona o dani z příjmu ve vztahu k zachování rovnosti mezi subjekty, které provádí platební operace hotovostně a bezhotovostně, tak dle náhledu Ústavního soudu je rozhodné, že je zacházeno se stejnou skupinou případů stejně. To znamená, že všem subjektům, kterým před novelou zákona o dani z příjmu vznikaly na účtech bank kurzové rozdíly, není osvobození od daně v obdobných případech přiznáváno. Jakkoli by se mohla argumentace stěžovatele jevit logickou, je především na vůli zákonodárce, které příjmy od daně osvobodí a které nikoli. Ústavní soud svojí judikaturou tuto vůli nahrazovat nemůže, stejně tak nelze přistoupit na rozšiřující interpretaci některých pojmů, jejichž výklad spadá v zásadě do pravomoci soudů obecných.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu