ECLI:CZ:US:2010:4.US.1983.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1983/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., advokátem, AK se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. PÚ 319/00/03, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 221/2006-90 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2010 č. j. 24 Co 152/2009-145 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejném moci s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
Porušení těchto základních práv spatřovala stěžovatelka v tom, byla vyloučena z řízení před správním orgánem na podkladě nesprávné interpretace §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Je přesvědčena, že paní A. I. nebyla oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle citovaného ustanovení zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení.
Stěžovatelka v předchozích řízeních opakovaně upozorňovala na právní názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, řešící totožnou problematiku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ním podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona. Tato argumentace byla obecnými soudy formálně odmítnuta z důvodu odlišnosti aplikovaných předpisů, aniž by jakkoliv zohlednily jejich zcela zjevnou obsahovou podobnost. Dle stěžovatelky se tak obecné soudy dopustily nepřípustného formalismu a svévole, jejich rozhodnutí postrádají logické zdůvodnění a jsou nepřezkoumatelná.
Dotčené orgány podle stěžovatelky dále pochybily, pokud se odvolávaly na neexistující právně závazný názor Ústavního soudu, údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01. V citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to celistvost dědictví. Vztahu data předložení závěti v dědickém řízení a data uplynutí prekluzivní lhůty se vůbec nedotkl.
Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů, které opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Napadená rozhodnutí však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze. Ústavní soud připomíná, že ve skutkově téměř totožných věcech rozhodl již usneseními sp. zn. II. ÚS 1615/09 a III. ÚS 1695/10, od nichž nemá důvod se odchylovat.
Postup a rozhodnutí orgánů veřejné moci tudíž Ústavní soud v projednávané věci vyhodnotil jako ústavně konformní. Pozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 408/01 a sp. zn. II. ÚS 431/01. V těchto nálezech se Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Konkrétně v nálezu sp. zn. II. ÚS 431/01 uvedl, že splnění podmínky předložení závěti v dědickém řízení nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném.
Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93 Ústavní soud podotýká, že nešlo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09, http://nalus.usoud.cz). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Napadená rozhodnutí obecných soudů s důkazním návrhem řádně vypořádala; samotná skutečnost, že mu pro nadbytečnost nebylo vyhověno, porušením práva na spravedlivý proces není.
Ve zbytku považuje Ústavní soud za postačující odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu i na svá předchozí (shora citovaná) usnesení, jež se stěžovatelčinými námitkami vyčerpávajícím způsobem zabývala.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu