ECLI:CZ:US:2010:4.US.2085.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2085/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010 č. j. 1 Ko 161/2009-952 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2009 č. j. 18 K 124/99-935, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. července 2010, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v konkursu vedeném na majetek úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci (dále jen "úpadce"), usnesením ze dne 23. září 2009 č. j. 18 K 124/99-935 rozhodl, že stěžovatel jako dosavadní správce konkursní podstaty úpadce, se od okamžiku vyvěšení usnesení na úřední desce krajského soudu zprošťuje funkce a že novým správcem se ustavuje dosavadní zvláštní správce INSOLV, v.o.s. s tím, že k témuž okamžiku funkce zvláštního správce zaniká. Soud usnesení vydal na základě usnesení se na návrhu přítomných věřitelů na schůzi věřitelů dne 23. září 2009, aby stěžovatel byl funkce správce zproštěn. Protože soud ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neshledal žádné závažné důvody, jež by ho opravňovaly návrh schůze zamítnout, tomuto návrhu vyhověl. Na základě odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 28. dubna 2010 č. j. 1 Ko 161/2009-952 rozhodnutí krajského soudu potvrdil, a to ve znění, z něhož se v první větě vypouští slova "od okamžiku vyvěšení tohoto usnesení na úřední desce Krajského soudu v Ústí nad Labem" (výrok I.) a rozhodl, že soudce JUDr. Jiří Bednář není vyloučen z projednávání a rozhodování v této konkurzní věci (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal skutkové okolnosti projednávaného případu a vyjádřil nesouhlas se zproštěním z funkce správce konkursní podstaty. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že Pozemkový fond České republiky, jako věřitel s nejvyšší pohledávkou v konkurzním řízení úpadce, neměl ve věci návrhu na zproštění správce funkce hlasovat, neboť hlasoval pro věc, v níž má vlastní zájem a jeho vztah ke stěžovateli je zcela tendenční a nepřátelský. Tyto skutečnosti nemohl dle názoru stěžovatele soudce rozpoznat, neboť je ve věci podjatý. Stěžovatel rovněž namítal, že v rozhodnutí krajského soudu byla stanovena předběžná vykonatelnost napadeného usnesení vyvěšením na úřední desce.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly v napadených rozhodnutích ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Vrchní soud rovněž odstranil z výroku krajského soudu nesprávný údaj o vykonatelnosti tohoto usnesení, která nemůže nastat dříve, než k okamžiku jeho doručení.
Nelze než uzavřít, že závěry obecných soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení pak neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu