ECLI:CZ:US:2010:4.US.2109.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2109/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. S. B., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 38 Co 60/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu ve věci přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v řízení, v němž byl jako advokát ustanoven opatrovníkem žalovaného, s tím, že jím byla založena nedůvodná nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta, čímž byl porušen článek 95 odst. 1 Ústavy (správně zřejmě článek 96 odst. 1) a článek 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 1. 2010 č. j. 0 Nc 1000/2009-20 tak, že stěžovateli jakožto opatrovníku ustanovenému soudem žalovanému neznámého pobytu dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. přiznal za výkon funkce opatrovníka částku 2.160 Kč. Vysvětlil, že ve stěžovatelově případě se nejedná o ustanovení advokáta zástupcem účastníka dle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř., a proto se při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování vychází z ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/96 Sb., advokátního tarifu (srov. ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel je přesvědčen, že mu odměna za opatrovnictví měla být vypočtena stejným způsobem, jako kdyby byl žalovanému ustanoven zástupcem dle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř., tedy soud měl vycházet z ustanovení §3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000"). Stěžovatel totiž nevystupoval pouze jako opatrovník pro doručování písemností, nýbrž činil veškeré procesní úkony, jako by byl zástupcem žalovaného, tedy v činnosti advokáta plnícího funkci opatrovníka dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. a advokáta vystupujícího jako zástupce žalovaného ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř. není zásadní rozdíl, a proto není opora pro odlišné odměňování těchto dvou funkcí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů použil krajský soud správný právní předpis (advokátní tarif), jehož ustanovení §9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006 výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám. Na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku.
Soudní praxe v minulosti při odměňování opatrovnictví a zastupování soudem ustanoveným advokátem podléhala změnám vlivem proměnlivosti a nejednoznačnosti právní úpravy. Stěžovateli je možno přisvědčit potud, že odměňování těchto funkcí se lišilo, neboť zatímco pro stanovení odměny opatrovníka platil advokátní tarif, advokátovi jako ustanovenému zástupci dle ustanovení §30 o. s. ř. byla odměna přiznávána dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to s poukazem ustanovení §151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005 dostupný na www.nsoud.cz). Bylo však zřejmé, že pro tuto dvojkolejnost není důvod, poněvadž advokát jak v roli opatrovníka, tak ustanoveného zástupce má shodné postavení, a to stejné jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (srov. ustanovení §31 odst. 2 o. s. ř.). Činění rozdílů v náplni činnosti opatrovníka a ustanoveného zástupce odmítl i Ústavní soud (srov. odst. 19 a 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1408/08, Sb. n. u., sv. 51, s. 29), protože uvedl, že opatrovnictví neslouží k usnadnění doručování písemností nepřítomnému účastníku řízení, ale k zajištění efektivní ochrany práv účastníka, jež zahrnuje i poskytování právních rad a dalších odborných právních služeb spojených s výkonem činnosti právního zástupce. Zákonodárce následně novelou o. s. ř. s účinností od dne 1. 7. 2009 (zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) přistoupil ke zpřesnění a sjednocení placení nákladů řízení v případě, že byl účastníku ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem advokát, a to tak, že výslovně odkázal na advokátní tarif (srov. ustanovení §140 odst. 2 a §151 odst. 2 o. s. ř., jakož i důvodovou zprávu obsaženou ve sněmovním tisku č. 478/0 část 1/2, dostupném na www.psp.cz). Jestliže záměrem zákonodárce bylo odstranění nerovnosti v odměňování, není možno při určování odměny opatrovníka aplikovat expressis verbis formulované ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu a současně z důvodu absence výslovné úpravy odměňování ustanoveného zástupce použít ustanovení §8 advokátního tarifu, podle něhož není tarifní hodnota v takovém případě stanovena fixně jako v předchozím případě, ale vychází z výše peněžitého plnění. Má-li být dosaženo rovnosti v odměňování za stejnou práci a existuje-li výslovná úprava toliko pro opatrovnictví, je nutno ji na základě analogie legis aplikovat i na případy zastoupení ustanoveným advokátem dle ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem (k povinnosti zastoupení advokátem bez ohledu na stupeň právní kvalifikace stěžovatele srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.-st. 1/96), avšak k odstranění této vady jej nevyzýval, protože by to nic nezměnilo na závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Lze tedy shrnout, že odvolací soud při rozhodování o stěžovatelově věci aplikoval náležitý právní předpis, přičemž nebyla porušena zásada rovnosti v odměňování advokátů za obsahově stejnou činnost, ale naopak respektován úmysl zákonodárce odstranit disproporci ve výši přiznané odměny. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu