ECLI:CZ:US:2010:4.US.2192.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2192/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PVA servis, s. r. o., se sídlem Praha 8, Beranových 667, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010 čj. 20 Co 315/2007-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2007 čj. 73 Nc 480/2007-12 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 28. 7. 2010 se PVA servis, s. r. o., (dále jen "druhá žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci návrhu PVA, a. s., Praha (dále jen "žalobkyně", případně "oprávněná") na nařízení exekuce zákazu užívání pozemků.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 73 Nc 480/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 7. 2. 2007 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobkyně nařídil předběžné opatření, kterým mj. druhé žalované zakázal jakýmkoliv způsobem užívat specifikované pozemky v k. ú. Letňany anebo přenechat tyto pozemky do užívání třetích osob zejména pořádáním výstavních veletrhů na těchto pozemcích (výrok I.) a žalobkyni uložil ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu ve věci samé (výrok III.).
Dne 21. 3. 2007 nalézací soud mj. nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyplývající z předběžného opatření ze dne 7. 2. 2007 (výrok I.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.) a zakázal oběma povinným nakládat se svým majetkem (výrok III.). Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
Dne 20. 8. 2007 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání povinných rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 změnil tak, že návrh na nařízení exekuce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 7. 2. 2007 zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.).
Dne 30. 5. 2008 Městský soud v Praze řízení ve věci samé proti druhé žalované zastavil a rozhodl o nákladech řízení; konstatoval, že žalobce žalobu vůči druhé žalované vzal zpět dříve, než začalo jednání.
Dne 27. 1. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání oprávněné rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 8. 2007 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 3. 6. 2010 odvolací soud usnesení nalézacího soudu o nařízení exekuce ze dne 21. 3. 2007 potvrdil. Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupy a rozhodnutími odvolacího a nalézacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, soudní a jinou právní ochranu a práva s tím související zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 věta první Ústavy České republiky. Napadená rozhodnutí považovala za extrémně nesouladná mezi skutkovým a právním stavem a rozporná s principy právního státu.
Odvolacímu soudu vytkla nerespektování skutečnosti, že v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v době jeho rozhodování již nebyl exekuční titul vůči ní vykonatelný, přesto však rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil. Účinky předběžného opatření (exekučního titulu) tak zanikly dle §77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dnem 27. 6. 2008, kdy rozhodnutí nabylo právní moci.
Stěžovatelka dále uvedla, že výrok rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 o nařízení exekuce odporoval jinému vykonatelnému rozhodnutí téhož soudu ze dne 2. 3. 2007 čj. 53 C 31/2007-36.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nařízení exekuce pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření před zahájením řízení a následně byla nařízena exekuce tohoto předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (resp. o jeho exekuci) mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb. n. u., sv. 16, str. 171 (175)].
Z konstantní judikatury dovolacího soudu (vedle ústavní stížností nenapadeného rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010 srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 20 Cdo 17047/2010 a rozhodnutí tam uvedená, resp. usnesení ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3631/2008 - vše dostupné na http://www.nsoud.cz) plyne závěr, že zánik vymáhané povinnosti nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2009, pro nařízení exekuce rozhodnou. Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat toliko v řízení o zastavení exekuce; věcnou správnost podkladového rozhodnutí není exekuční soud oprávněn přezkoumávat, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které byla tato rozhodnutí založena; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zjevně neopodstatněné. V projednávaném případě napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, včetně jim předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, byla vydána příslušnými soudy na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná.
Důvody, jež vedly k potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, byly v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Bylo věcí stěžovatelky, aby využila všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 a násl. o. s. ř.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu