ECLI:CZ:US:2010:4.US.2227.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele A. H., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem, Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 6 Tdo 802/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2008 č. j. 2 To 8/2008-967 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007 č. j. 36 T 8/2005- 824, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Dne 2. 9. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (doplněná podáním doručeným Ústavnímu soudu 6. 10. 2008 a 25. 3. 2009) splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007 č. j. 36 T 8/2005-824 byl přitom stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), jehož se (zjednodušeně řečeno) dopustil dle krajského soudu tím, že si vyžádal poskytnutí půjčky (kterou nepravdivě odůvodňoval potřebou získat finanční prostředky pro další podnikání), přičemž již v době poskytnutí půjčky věděl, že poskytnuté peníze pro další podnikání nepoužije a nebude je moci včas vrátit. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 4 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. z. do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2008 č. j. 2 To 8/2008-967 podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. z. a podle §250 odst. 4 tr. z. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §39a odst. 3 tr. z. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. z. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na pět roků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 6 T Tdo 802/2008 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V ústavní stížnosti pak stěžovatel brojí zejména proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká mj. nedodržení principu nestrannosti, když Nejvyšší soud ve svém usnesení podle stěžovatele nezákonně omezuje možnost státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřit se k dovolání stěžovatele tak, že se státní zástupkyně ztotožní s právní argumentací stěžovatele v dovolání uvedenou. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že při rozhodování o jeho dovolání vyložil a aplikoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") příliš striktně a formalisticky. Nejvyšší soud podle stěžovatele rovněž pochybil, když neaplikoval ustanovení §265i odst. 4 tr. ř., neboť Krajský soud v Ostravě rozhodující v této trestní věci stěžovatele měl vyčkat právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze, jenž posuzoval trestní věc stěžovatele, a následně rozhodnout o souhrnném trestu. Podal-li tedy stěžovatel podle jeho názoru důvodné dovolání ve smyslu §265i odst. 4 tr. ř. proti výroku o vině, měl Nejvyšší soud přezkoumat i jeho výrok o trestu. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na špatný zdravotní stav stěžovatele, jemuž byl ze zdravotních důvodů již několikrát odložen nástup výkonu trestu.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil (za tímto účelem si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 8/2005) a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se z velké části domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů [byť tak v rámci ústavní stížnosti činí zpochybněním výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž ve svém usnesení činí Nejvyšší soud]. Zpochybňuje-li stěžovatel ve své stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom směru (viz předchozí věta), že Nejvyšší soud dovolací důvody vykládá příliš restriktivně, pak Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatele neztotožňuje. Ústavní soud rovněž neshledal, že by se Nejvyšší soud ve vztahu k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele dopustil nějaké nezákonnosti - pouze vymezil, do jaké míry její vyjádření může zohlednit při svém rozhodování (nadto se s vyjádřením státní zástupkyně vyrovnal i věcnou právní argumentací; jeho poznámka o mantinelech, v nichž se má státní zástupkyně pohybovat při svém vyjádření k dovolání, je tak zcela okrajovou). Důvodná konečně není ani námitka stěžovatele vztahující se k povinnosti Nejvyššího soudu aplikovat ve stěžovatelově věci §265i odst. 4 tr. ř. - aplikace tohoto ustanovení stran Nejvyššího soudu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li dovolání podáno důvodně, to znamená, že Nejvyšší soud dovolání ani neodmítl podle §265i odst. 1 tr. ř., ani nezamítl podle §265j tr. ř., ale shledal ho důvodným podle §265k tr. ř. (srov. k tomu Pavel Šámal a kolektiv, Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 2159).
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti přitom sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu