ECLI:CZ:US:2010:4.US.2229.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2229/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. E., zastoupeného JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem, Advokátní kancelář Nevečeřal & Mrázková se sídlem Revoluční 24, 430 01 Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009 sp. zn. 3 Tdo 667/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 10 To 107/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody obsaženého v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze a podle §62 odst. 4 téhož zákona uložil ostatním účastníkům povinnost nahradit mu náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení.
II.
Z trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2007, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007 čj. 3 T 3/2007-2779 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v tomto usnesení zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době rozhodování soudů v této věci) a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst.1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006. Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti, a to zákazu výkonu řídících a manažerských funkcí a podnikatelských aktivit ve firmách s předmětem podnikání v oblasti nakládání s odpady a nebezpečnými odpady a zprostředkování obchodní činnosti v oblasti nakládání s odpady a nebezpečnými odpady na deset let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a 229 odst. 1 tr. ř.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání stěžovatel, v jeho neprospěch státní zástupce a proti výroku o náhradě škody i jeden z poškozených. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 1 To 3/2008 byl napadený rozsudek zrušen a Krajskému soudu v Hradci Králové byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2008 uznal stěžovatele vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst.1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006 a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a shodnému trestu zákazu činnosti jako v prvním rozsudku. O povinnosti nahradit škodu bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 10 To 107/2008 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a trestu zákazu činnosti (specifikovanému shodně s rozsudkem soudu prvního stupně) na dobu deseti let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě škody Královéhradeckému kraji částku 29 204 229,13 Kč s příslušnými úroky, statutárnímu městu Hradec Králové částku 4 993 701 Kč a obci Libčany částku 500 000 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že stěžovatel ve vztahu k užité právní kvalifikaci opakuje argumentaci uplatněnou již v rámci odvolání, odůvodnil svůj závěr, že jednáním stěžovatele byly naplněny všechny znaky trestného činu podle §180 tr. zák. a navrhl, aby ústavní stížnost byla v neveřejném zasedání odmítnuta. Nejvyšší soud po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, a proto je usnesením ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 3 Tdo 667/2009 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech:
a) Především namítá, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin obecného ohrožení, ač nebyl splněn minimálně jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to následek. Dle stěžovatele na základě provedeného dokazování nelze učinit spolehlivý závěr, že z prokázaného jednání hrozilo obecné nebezpečí bezprostředně, a proto mělo být jeho jednání posouzeno toliko jako trestný čin nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. Vyslovuje nesouhlas se závěry Vrchního soudu v Praze týkající se formy zavinění u trestného činu obecného ohrožení a s odůvodněním těchto závěrů.
b) Dále tvrdí, že i když mu byla jednatelem společnosti udělena generální plná moc, nebyl jedinou osobou jednající za společnost SNOG HK. Za tuto společnost měl jednat i její obchodní zástupce, ustanovený odpadový hospodář a osoba odpovědná za přepravu odpadů.
c) Tresty, které mu byly uloženy, jsou nepřiměřeně přísné.
d) Dostatečně nebyla soudy řešena výše vzniklé škody.
e) Vůči výroku o náhradě škody uplatňuje výhradu i v tom směru, že tento výrok je v rozporu s ustanovením §420 odst. 1 obč. zák., podle něhož je škoda způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila; za případnou škodu je proto v dané věci odpovědná přímo SNOG HK, spol. s r. o.
IV.
Ústavní soud poté, co se seznámil s trestním spisem a přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ve vztahu k námitce ad e) nepřípustná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze taková rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
K námitkám uplatněným stěžovatelem Ústavní soud uvádí:
Ad a)
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Ve vztahu k námitce údajně mylné právní kvalifikace skutku popsaného v rozsudečném výroku o vině - a k tvrzení stěžovatele, že důsledkem jeho jednání nebyla bezprostřední hrozba obecného ohrožení - konstatuje Ústavní soud, že jedním z principů, představujícím součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Toliko v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno soudní rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud především uvádí, že námitky vztahující se k užité právní kvalifikaci (trestný čin obecného ohrožení) byly součástí obhajoby stěžovatele v průběhu celého trestního řízení, podstatou odůvodnění obou odvolání, následně zopakovány v dovolání a znovu uplatněny jako zásadní v ústavní stížnosti, přičemž podstata argumentace je stále shodná. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud, posuzující spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, se s námitkami stěžovatelem uplatněnými v opravných prostředcích řádně vypořádaly.
Vrchní soud v Praze při projednání odvolání stěžovatele proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku se podrobně námitkami vztahujícími se k právní kvalifikaci jeho jednání zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatel "svým krajně neodpovědným, nepochybně protiprávním počínáním skutečně objektivně vytvořil stav, který mohl pro jeho zaměstnance a pro obyvatele obce Libčany, event. pro osoby zasahující při případném vzniku reálně hrozící vážné poruchy, přinést bezprostřední ohrožení jejich životů a zdraví", přičemž konstatoval, že nejsou žádné pochyby ani o tom, že si uvedené skutečnosti byl stěžovatel vědom a také v zásadě věděl o povaze hrozícího rizika. Současně však uvedl, že nebyla jednoznačně vyřešena zásadní otázka, zda stěžovatel pouze bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke škodlivým následkům nedojde či zda byl s těmito následky pozitivně srozuměn a soud prvního stupně užitou mírnější formu dolosního zavinění ve vztahu k trestnému činu podle §179 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě neodůvodnil. Z těchto důvodů rozsudek nalézacího soudu zrušil a tomuto soudu uložil, aby provedl nebo zopakoval důkazy nezbytné k vyjasnění otázky naplnění subjektivní stránky zažalovaného úmyslného trestného činu obecného ohrožení za současného uvážení souvisejícího naplnění zákonných znaků stránky objektivní.
Po doplnění dokazování Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2008 znovu uznal stěžovatele vinným úmyslným trestným činem obecného ohrožení, a to podle §179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že dokazování bylo doplněno dle pokynů kasačního usnesení, při provádění důkazů a jejich hodnocení bylo postupováno zákonným způsobem a v rozsudečném výroku je konkretizován skutkový stav, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti. Neztotožnil se však (znovu) s právními závěry vyvozenými ze skutkového zjištění soudem prvního stupně, rozsudek tohoto soudu zrušil a sám rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 tak, že převzal bez jakýchkoliv změn skutkovou větu z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a změnil pouze právní posouzení skutku tak, aby odpovídalo jeho popisu a nepochybným, důkazně spolehlivě podloženým skutkovým závěrům. Stěžovatele uznal vinným trestným činem obecného ohrožení spáchaným z nedbalosti, a to pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podle §180 odst. 1, 2 tr. zák. formou vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] a ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dle odst. 3 písm. a) téhož trestného činu formou nevědomé nedbalosti [§5 písm. b) tr. zák.]. Tyto své právní závěry zcela vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (str. 11-12 rozsudku). Odvolací soud uznal stěžovatele vinným i úmyslným trestným činem podle §181e odst. 1 tr. zák., proti kteréžto kvalifikaci stěžovatel nikdy žádné námitky nevznesl.
Rovněž Nejvyšší soud přezkoumal opodstatněnost v dovolání právně relevantně uplatněnou námitku týkající se údajné nesprávnosti právní kvalifikace jednání stěžovatele (trestný čin obecného ohrožení). Po posouzení dané věci dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud stav, který stěžovatel svým jednáním zapříčinil, posoudily jako stav bezprostředně hrozícího obecného nebezpečí, který je charakterizován tím, že obsahuje faktory živelnosti a neovladatelnosti průběhu událostí, tj. pachatelem zaviněná situace se dostává mimo jeho kontrolu a vliv, přičemž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se jak vlivu pachatele, tak i ohrožených osob. Tento závěr dovolací soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a to i odkazem na skutkové závěry vyplývající z podrobně a velmi pečlivě provedeného dokazování soudem prvního stupně. Zdůraznil, že soudy vyvozená skutková zjištění nepochybně umožňují právní závěr, který učinil v řízení o řádném opravném prostředku odvolací soud a dle něhož stěžovatel z nedbalosti způsobil bezprostředně hrozící obecné nebezpečí, a dopustil se tak trestného činu podle §180 tr. zák. v kvalifikované podobě popsané ve výroku o vině napadeného rozsudku (viz str. 4-8 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní stížnost - jak již naznačeno - ve vztahu k užité právní kvalifikaci neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci; je pouhým opakováním námitek uplatněných v rámci trestního řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy zákonným způsobem vypořádaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu je zcela vyčerpávající, přiléhavé a přesvědčivé, Ústavní soud se s těmito odůvodněními ztotožňuje, na ně v plném rozsahu odkazuje a nepovažuje za potřebné k vyvrácení námitek uplatněných stěžovatelem k právní kvalifikaci v ústavní stížnosti cokoliv dodávat či znovu opakovat to, co již bylo správně obecnými soudy ve stěžovatelově věci řečeno.
Pouze pro úplnost uvádí Ústavní soud k námitce stěžovatele týkající se údajné nesrovnatelnosti v odůvodnění právních závěrů Vrchním soudem v Praze, že i tato námitka je neopodstatněná. Pokud odvolací soud při odůvodnění závěru, že stěžovatel se trestného činu obecného ohrožení nedopustil formou úmyslného zavinění, konstatoval, že stěžovatel "nechtěl vydat lidi v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví, ani cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, nebyl s takovým průběhem událostí ani srozuměn a podle všeho dokonce ani nepředpokládal, že by k podobným rizikům či dokonce následkům mohlo dojít" a naproti tomu při odůvodnění zavinění ve formě vědomé nedbalosti uvedl, že stěžovatel "věděl, že může takovým jednáním vyvolat stav obecného ohrožení a bez přiměřených důvodů se spoléhal na to, že k něčemu podobnému nedojde", nejsou tato dvě tvrzení v rozporu, jak se domnívá stěžovatel. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobem v trestním zákoně porušit nebo hrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Jestliže tedy pachatel, ač ví, že určitý následek může nastat, spoléhá na to, že se tak nestane, tak de facto ani nepředpokládá, že by k takovému následku mohlo dojít.
Ad b):
Ústavní soud především konstatuje, že soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval obhajobou stěžovatele, přičemž se vyčerpávajícím způsobem, včetně odkazů na provedené důkazy, vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Obhajobu, že nebyl jedinou osobou jednající za společnost SNOG HK a rozhodující o umístění jednotlivých odpadů a chemických látek v areálu uvedené společnosti, uplatnil stěžovatel nově až v hlavním líčení po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, a to na rozdíl od předcházejícího stadia trestního řízení, kdy doznal, že pokyny k uskladnění látek vydával osobně. Již v přípravném řízení byla vyslechnuta řada svědků a soud je vyslechl i u hlavního líčení; svědci souhlasně potvrdli, že to byl právě stěžovatel, kdo vykonával řídící činnost a ve společnosti SNOG HK fakticky o všem rozhodoval, určoval místa, na která se odpady ukládaly a vyřizoval i doklady s činností společnosti související. V odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku se nalézací soud i s novou obhajobou stěžovatele přezkoumatelným způsobem vypořádal, poukázal na důkazy provedené v předcházejících fázích trestního řízení a zdůraznil, že odpadovým hospodářem byl i stěžovatel a tuto funkci též v celém rozsahu vykonával, zatímco další tři postupně ustanovení odpadoví hospodáři prokazatelně žádné pokyny k uskladnění odpadů nevydávali a dva z nich značnou část kritické doby ve společnosti již ani nepracovali.
Ad c):
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se uložených trestů odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu pro jeho rozhodování poskytuje alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 tr. zák., který je nutno vykládat ve spojení s §23, 33 a 34 tr. zák.
Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Zásadně není v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která je součástí nezávislého soudcovského rozhodování. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností pro výši trestu rozhodujících provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. Pokud obecný soud při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin postupuje podle obecných zásad platných pro ukládání trestů, není dán důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodování soudu o druhu a výměře trestu.
V naznačeném směru Ústavní soud žádné protiústavní pochybení dotýkající se stěžovatelových ústavně zaručených práv nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se obecné soudy při rozhodování o uložených trestech a jejich výměře podrobně zabývaly všemi skutečnostmi pro toto rozhodování podstatnými a odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je v tomto směru výstižné a přezkoumatelné. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do výroku o uložených trestech nejsou splněny.
Ad d):
K námitce týkající se výše škody, kterou je stěžovatel podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen uhradit, uvádí Ústavní soud, že stěžovatel již v odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku namítal nesprávné zhodnocení provedených důkazů a nesprávné právní závěry s tím, že v důsledku toho soud nesprávně rozhodl o náhradě škody. Na základě tohoto odvolání a rovněž odvolání poškozeného Královehradeckého kraje se Vrchní soud v Praze v kasačním rozhodnutí zabýval příčinnou souvislostí mezi jednáním stěžovatele a způsobenou škodou a pokud jde o samotnou výši škody, uložil soudu prvního stupně povinnost, aby se (po doplnění dokazování důkazy předloženými poškozeným Královehradeckým krajem v odvolacím řízení) zaměřil - vedle náležitého zjištění alespoň minimálního rozsahu reálně hrozících škod na životech a zdraví ohrožených osob a na cizím majetku - současně rovněž na zjištění skutečné minimální škody stěžovatelem zaviněně způsobené. Tyto pokyny soud prvního stupně splnil, doplnění dokazování vyčerpávajícím způsobem provedl, a to včetně opakovaného výslechu příslušných znalců v hlavním líčení, a v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl všechny důkazy vztahující se k opodstatněnosti rozsahu prací při sanaci areálu společnosti SNOG HK a k výši nákladů takto vzniklým třem poškozeným subjektům v dané věci. Ve druhém odvolání stěžovatel namítl spornost výše způsobené škody. Odvolací soud se touto námitkou zabýval, v postupu nalézacího soudu nezjistil v tomto směru pochybení a o povinnosti k náhradě škody stěžovatelem rozhodl ve svém rozsudku zcela totožně s krajským soudem s tím, že takto rozhodl z důvodů tímto soudem naprosto správně, výstižně a podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku.
K námitkám ad a) - ad d) proto Ústavní soud souhrnně konstatuje, že tvrzení stěžovatele jsou co do své povahy polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině obecného práva a navíc námitkami, které uplatnil již v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení a především v opravných prostředcích, se kterými se odvolací soud i dovolací soud vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem vypořádaly a své závěry zákonným způsobem odůvodnily (§125 odst. 1 a 134 odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaných ustanoveních zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je (toliko) zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Námitky uvedené pod body ad a) - ad d) považuje proto Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
Ad e):
Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že k náhradě škody nebyl ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. pasivně legitimován, kteroužto námitku uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, čímž by je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Stěžovatel mohl a měl tuto námitku uplatnit jak v odvolacím řízení, tak poté jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jiné nesprávné hmotně právní posouzení). Pokud tak neučinil, je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je třeba ji odmítnout jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
V.
Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm e) téhož zákona jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Pokud se týká návrhů stěžovatele na odložení vykonatelnosti výroku o náhradě škody a na uložení povinnosti ostatním účastníkům nahradit stěžovateli náklady řízení, Ústavní soud konstatuje, že tyto návrhy mají akcesorickou povahu, tzn., že je možno je podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti a nepřípustnosti odmítnuta, jsou odmítnuty i návrhy na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu