ECLI:CZ:US:2010:4.US.2273.09.2
sp. zn. IV. ÚS 2273/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, se sídlem Všemyslice, Neznašov 122, IČ 265 29 084, zastoupené Ing. Vladimírem Halamou, CSc., právně zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Korbel, Tuháček & partneři, s.r.o., Tábor, Převrátilská 330, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2009, č.j. 10 Ca 126/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 , v čl. 38 odst. 1 a v čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo dne 11. listopadu 2008, pod č.j.39675/08/153-SÚ, rozhodnutí, jímž byla povolena stavba "Skladu vyhořelého jaderného paliva v jaderné elektrárně Temelín". Stěžovatel, jako účastník řízení, podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr průmyslu a obchodu dne 12. února 2009, č.j. 39675/08/5100/01000 MIPOX01F4MWK, zamítl. Následně podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze správní žalobu, ve které mimo jiné požadoval přiznání odkladného účinku. Napadeným usnesením Městský soud v Praze odkladný účinek správní žalobě nepřiznal. S ohledem na absenci dalších opravných prostředků podal stěžovatel ústavní stížnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do jeho zaručených práv bylo zasaženo tím, že soud nesprávně posoudil podmínky pro přiznání odkladného účinku správní žaloby. Uvedl, že nevyhověním jeho žádosti nastala možnost, že v okamžiku vydání meritorního rozhodnutí soudu již bude stavba stát a jakékoliv rozhodnutí v rámci soudního přezkumu stavebního rozhodnutí by již pozbylo smyslu. Opodstatněnost návrhu stěžovatel prokazuje nenahraditelnou újmou, která mu v důsledku realizace stavby skladu vznikne. Odkazuje přitom na zákonnou presumpci rizika, vznikajícího při jakémkoliv využívání jaderné energie (§4 odst. 2 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje se stanoviskem Městského soudu v Praze, jímž odůvodnil, proč považuje přiznání odkladného účinku správní žalobě za rozporné s veřejným zájmem. Tuto argumentaci považuje stěžovatel za účelovou. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 126/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, kterým nebyl přiznán žalobě odkladný účinek. Ústavní soud se k charakteru rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby vyjádřil mimo jiné v nálezu sp. zn. III. ÚS 156/05 (in SbNU ÚS, svazek č. 41, nález č. 99, s. 285 a násl., též http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že rozhodnutí o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě je rozhodnutím dočasným, které nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o správní žalobě. Jde tedy o rozhodnutí, jež má do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Ústavní soud je proto oprávněn se jen přesvědčit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku a o vydání předběžného opatření postupoval v souladu se zákonem. Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení §73 s.ř.s. vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit.
Institut přiznání odkladného účinku žaloby má mimořádný a dočasný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nenahraditelné újmě. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 329/04 in SbNU ÚS, svazek č. 36, nález č. 39, s. 427 a násl., též http://nalus.usoud.cz).
Je nepochybné, že i na vydání přiznání odkladného účinku žaloby a vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že vydaná rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, Městský soud v Praze uvedená procesní pravidla aplikoval ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo prvky svévole, resp. že by došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Městský soud v Praze se návrhem podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že podmínka nenahraditelnosti újmy není splněna (§73 odst. 2 s.ř.s.). Pokud stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a tvrdí, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, aniž by uvedl další skutečnosti svědčící o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu