ECLI:CZ:US:2010:4.US.2309.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2309/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. L., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Holečkova 31, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2010, č.j. 3 Aps 2/2010-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č.j. 10 Ca 78/2008-41, byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele. Kasační stížnost stěžovatele byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 8. června 2010 mu byl doručen napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o jeho kasační stížnosti ze dne 4. listopadu 2009, proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. V záhlaví napadeného rozsudku však byl jako žalobce označen "JUDr. S. L.", což však není osoba stěžovatele, ale zřejmě jeho otec, který nikdy nebyl účastníkem uvedeného řízení; a dále byla uvedena adresa Božetická 3396, Praha 4, což je adresa, na níž stěžovatel (ani jeho otec) již nebydlí. S ohledem na uvedené považuje napadené rozhodnutí za zmatečné a vadné, nemající vůči stěžovateli žádný účinek, a to bez ohledu na charakter rozhodnutí.
Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 25. března 2008 byl odtažen jeho vůz z místa určeného k parkování, kde tedy netvořil překážku provozu na pozemních komunikacích, což je, dle judikátu Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Aps 1/2005-82, nezákonný zásah. Proti takovémuto stavu se stěžovatel bránil správní žalobou, v níž se domáhal odstranění nezákonného zásahu a obnovení stavu tím, že mu bude vrácen osobní vůz na místo, z něhož byl odtažen. Soud prvého stupně však správní žalobu, jak výše uvedeno, zamítl, aniž by přihlédl k okolnostem, za nichž bylo vozidlo odstaveno. Nebyly rovněž provedeny stěžovatelem navržené výslechy, které považoval za podstatné pro posouzení věci. Obdobně na věc pohlížel i Nejvyšší správní soud, který se však, na rozdíl od soudu prvého stupně, ztotožnil s názorem stěžovatele, že zmíněný zásah nadále trvá a neskončil odstavením vozidla na parkovišti. S ohledem na svůj požadavek, uvedený ve správní žalobě, nemohl stěžovatel svůj vůz vyzvednout, neboť by tím sám odstranil stav do nějž se dostal, dle svého přesvědčení, neoprávněně, bez příslušné satisfakce. Proto ještě ke dni rozhodování o kasační stížnosti bylo jeho vozidlo umístěno na odstaveném parkovišti. Nejvyšší správní soud se dále v napadeném rozhodnutí vyjádřil velice vágně k projednání přestupku, jehož důsledkem bylo odtažení vozidla a rovněž k posouzení odpovědnosti za náklady na odtažení vozidla. Soud však nijak neinicioval další postup správních orgánů, čímž nadále dochází k odepření práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak navíc suploval přestupkové řízení když dovodil důvody, pro které k odtažení vozidla došlo.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 78/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah soudu spočívat, přičemž podstatná část ústavní stížnosti je opakováním námitek uplatněných ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Jak se z napadeného rozhodnutí, i z jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze, podává, soudy se s oprávněností odtahu vozidla vypořádaly a postup městské policie neshledaly jako protizákonný, resp. odporující judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Pokud se týká tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, který měl spočívat v tom, že v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které sám stěžovatel označuje jako rozhodnutí v jeho věci, o jeho kasační stížnosti došlo k uvedení vysokoškolského titulu, jímž sám nedisponuje, resp. uvedení již neplatné adresy, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Přípustnost ústavní stížnosti je v souladu s §75 zákona o Ústavním soudu založena na principu subsidiarity, tedy požadavku, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel využil všechny procesní nástroje, které mu příslušejí. Dle §54 odst. 4 s.ř.s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Pokud soud nemá povědomost o takové chybě, je zcela v rukou adresáta rozhodnutí, aby na ni poukázal. Mezi přílohami předloženými soudu společně se správní žalobou je na č.l. 7 a 8 soudního spisu založen dopis, který odeslal JUDr. S. L., s uvedením korespondenční adresy shodné s adresou právního zástupce stěžovatele. Ze spisu je rovněž patrné, že v době podání správní žaloby byla adresa stěžovatele B., teprve v kasační stížnosti se objevuje adresa nová. Informace uvedené v soudním spisu tak vedly k zápisu zjevné nesprávnosti do záhlaví napadeného rozsudku. Proto je na místě v této části ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká dalších námitek uvedených v ústavní stížnosti, tyto byly, jak již dříve zmíněno, uplatněny v řízení před správními soudy. Ty se zabývaly oprávněním odtáhnout vozidlo stěžovatele a uvedly nepřiléhavost odkazu na citovaný judikát. Soudy se vypořádaly rovněž s provedením důkazů svědeckými výpověďmi, a to mimo jiné i s odkazem na jednání před soudem prvého stupně. Do protokolu o tomto jednání (č.l. 37 verte) uvedl zástupce žalobce (stěžovatele), že navržení svědkové měli osvědčit důvody, pro které došlo k odstavení vozidla, a právě z toho důvodu, že tyto skutečnosti nemají podstatný vliv pro rozhodování o nezákonnosti zásahu, netrvá na doplnění dokazování o výslechy navržených svědků.
V napadeném rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud sice konstatoval, že zásah (do vlastnického práva stěžovatele) trvá, tedy v této otázce dospěl k jinému závěru, než Městský soud v Praze, neshledal však, že by se jednalo o zásah protiprávní či nezákonný. V odůvodnění přitom dostatečně uvedl, jaké okolnosti považuje pro takový závěr za podstatné, mimo jiné i s tím, že pro posouzení zákonnosti zásahu nemá žádný význam ani případné rozhodnutí o přestupku. Není přitom v pravomoci Nejvyššího správního soudu v rámci řízení o kasační stížnosti iniciovat zahájení řízení o přestupku, případně jiného soudního řízení jak stěžovatel požadoval ve své ústavní stížnosti.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila tomu, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k naříkanému zásahu do práva na spravedlivý proces. Jak je z napadeného rozhodnutí i ze soudního spisu patrné, soud se s argumentací stěžovatele zcela vypořádal. Postupoval přitom v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Za takové situace Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V této části projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu