ECLI:CZ:US:2010:4.US.2383.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2383/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Územního střediska záchranné služby Moravskoslezského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem Výškovická 40, 700 44 Ostrava, zastoupeného JUDr. Lumírem Calábkem, advokátem AK se sídlem Pionýrů 2069, 738 02 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009 čj. 8 Co 101/2009-69 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 čj. 39 C 154/2008-52 a zavázal stěžovatele, který měl v řízení postavení žalovaného, povinností zaplatit žalobci částku 10 745,- Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 39 C 154/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobce, provozovatel pohřební služby, převážel na základě požadavků lékařů záchranné služby pozůstatky tří zemřelých pacientů z Třince do Fakultní nemocnice v Ostravě na zdravotní pitvu a zpět, a po žalovaném stěžovateli se domáhal úhrady nákladů spojených s převozem. Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný není povinen žalovanou částku hradit, neboť není ve sporu pasivně legitimován. Konstatoval, že podle dosud platné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, nese náklady na převoz lidských pozůstatků na pitvu a zpět okresní ústav národního zdraví; tento subjekt již neexistuje a žalovaný není jeho právním nástupcem. Okresní soud po výkladu ustanovení §5 odst. 5 a §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, a §13 odst. 2 písm. o) a §39 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dospěl k závěru, že předmětné náklady by měla hradit zdravotní pojišťovna, u které byla zemřelá osoba v den smrti pojištěna, z čehož dovodil, že žalobce by se měl úhrady domáhat přímo po příslušné zdravotní pojišťovně. Podle okresního soudu lékař záchranné služby pouze plnil svoji zákonnou povinnost, neboť v případech předvídaných vyhláškou č. 19/1988 Sb. musí nařídit pitvu zemřelých osob a převoz jejich pozůstatků na pitvu; jeho součinnost s žalobcem jako provozovatelem pohřební služby je však z důvodů v rozsudku vyložených nutná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně změnil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím, jakož i náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle kterého zdravotní pojišťovna zajišťuje péči hrazenou ze zdravotního pojištění prostřednictvím zdravotnických zařízení, se kterými uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, dovodil, že žalobce, který není zdravotnickým zařízením, nemůže být se zdravotními pojišťovnami ve smluvním vztahu a uplatňovat u nich žalovaný nárok. Podle krajského soudu stíhá povinnost úhrady předmětných nákladů žalovaného, jehož lékař nařídil pitvu zemřelých a vyzval žalobce k převozu lidských pozůstatků na pitvu a zpět. Krajský soud tak dovodil výkladem pojmu "zájem" v ustanovení §7 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví, který je třeba interpretovat tak, že se jedná o zájem na zjištění příčin úmrtí, což je účelem prohlídky mrtvého, kterou provádí lékař; povinnost lékaře vyplývá z vyhlášky č. 19/1988 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti právnímu závěru Krajského soudu v Ostravě oponoval a upozornil, že soud v jiném rozsudku vydaném v obdobné věci (sp. zn. 11 Co 261/2008) zaujal názor zcela odlišný. Stěžovatel podrobně komentoval platnou zákonnou i podzákonnou právní úpravu k povinnostem provozovatele pohřební služby [§7 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví] a povinnostem lékaře provádějícího prohlídku mrtvého (§3 odst. 2 a §4 odst. 2, 3 vyhlášky č. 19/1988 Sb.) a výklad odvolacího soudu označil za nemístně zužující a účelově vyznívající. Upozornil, že podle §13 odst. 2 písm. o) a §39 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění a placená zdravotními pojišťovnami zahrnuje i prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu, včetně dopravy, a že v praxi hradí náklady uplatňované provozovatelem pohřební služby jednotlivé příslušné zdravotní pojišťovny. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že žalobce nemůže být ve smluvním vztahu se zdravotními pojišťovnami, a poukázal na ustálenou praxi, podle které absolutní většina pohřebních služeb působících na území České republiky, byť nejsou zdravotnickými zařízeními, účtují náklady za převoz zemřelých na pitvu a zpět přímo zdravotním pojišťovnám a pojišťovny jim plní. Podle stěžovatele nelze z ustanovení §46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění dovozovat, že zdravotní pojišťovna nesmí uzavírat smluvní vztah jiného typu, čemuž nasvědčuje nejen současná praxe Všeobecné zdravotní pojišťovny, ale i ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění či analogicky i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Odo 555/2001. Stěžovatel projevil obavu z nežádoucích dopadů právního názoru krajského soudu, neboť rozdíl mezi hodnotou výkonu stanovenou v seznamu výkonů s bodovými hodnotami podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, a náklady vyúčtovanými pohřební službou, včetně přiměřeného zisku, bude hrazen z prostředků zdravotnického zařízení, případně samotných lékařů, což je stav, který zákonodárce při tvorbě zákona o pohřebnictví zcela jistě nezamýšlel. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil i na to, že krajský soud se jeho argumentací nezabýval v celém rozsahu, především a zejména však stran namítaného nedostatku pasivní legitimace stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2009 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že ve věci šlo o řešení konkurence více právních předpisů.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K obsahu práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdil, Ústavní soud standardně judikuje, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna.
Ústavní soud rovněž formuloval obecné podmínky, za kterých může ingerovat do rozhodování obecných soudů (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). K rámci, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, v judikatuře Ústavního soudu lze definovat povahu případů, v nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy představovala porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, či za takové lze považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 747/2000, I. ÚS 601/02, III. ÚS 737/02, IV. ÚS 239/03, II. ÚS 413/04, III. ÚS 351/04).
Vztáhnuv shora uvedené principy ústavně právního přezkumu na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, ke kasaci napadeného rozhodnutí nepostačují. Jak Ústavní soud zjistil, Krajský soud v Ostravě se zabýval pasivní legitimací stěžovatele a právní závěr nalézacího soudu v tomto směru korigoval. Výkladem ustanovení §46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění a ustanovení §7 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví vyloučil, že by žalobce, provozovatel pohřební služby, který není zdravotnickým zařízením, mohl být se zdravotními pojišťovnami ve smluvním vztahu a dovodil, že subjektem, u kterého mohl žalobce uplatňovat svůj nárok, byl stěžovatel. Přestože stěžovatel označil interpretaci Krajského soudu v Ostravě za nesprávnou, nelze ji označit za svévolnou, či omezující ústavně zaručené procesní právo stěžovatele. Stěžovatelově argumentaci sice lze přiznat jistou míru racionality, neboť právní názor obecně vyjádřený tak, že zdravotní pojišťovna nemůže být ve smluvním vztahu s tzv. nezdravotnickým zařízením, by mohl být výkladem zákona o veřejném zdravotním pojištění překonán; není to však Ústavní soud, aby tak za obecný soud činil, či aby sjednocoval judikaturu obecných soudů a nebo řešil minuciózní otázky, navíc za situace, kdy výše souzeného nároku je na hranici bagatelnosti.
Z důvodů výše uvedených tak Ústavním soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu