ECLI:CZ:US:2010:4.US.2394.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2394/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. A., zastoupeného JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Bořivojova 108 a 2) JUDr. Z. F., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. června 2009 č. j. 11 C 397/2008-180 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 30 Co 50/2010-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. srpna 2010, stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva plynoucí z ústavní povinnosti obecných soudů dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 641,- Kč s přísl. a 5 782,- Kč s přísl. po žalovaném J. D., které mělo vzniknout neplacením za užívání společné části bytového domu (střechy), kterého jsou spoluvlastníky. Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu stěžovatelů i ostatních tří žalobců - spoluvlastníků bytového domu zamítl z důvodu, že věcná aktivní legitimace k podání žaloby svědčí společenství vlastníků a nikoliv žalobcům. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím soudů. Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud tím, že se nezabýval věcným obsahem odvolání a své rozhodnutí opřel o nedostatečně a především nesprávně zjištěný skutkový stav, porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek a užívat z něj požitky.
Ústavní soud vzal v úvahu předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly soudy v napadených rozhodnutích, přičemž stěžovatelé opakují námitky, které uplatnili obdobně již v odvolání. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentace obecných soudů tak, jak jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.
Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat druhou stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že nebyla v řízení zastoupena advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu