ECLI:CZ:US:2010:4.US.2409.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2409/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2009 sp. zn. 6 To 55/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009 sp. zn. 43 T 30/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
V uvedených právech se cítí být stěžovatel dotčen z toho důvodu, že mu bylo dle jeho tvrzení upřeno právo účastnit se projednání jeho trestní věci, když sice původně požádal, aby řízení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nicméně jeho úmysl nesměřoval k tomu, že by nechtěl využít svého práva na závěrečný návrh a posledního slova. Jelikož šlo v daném případě o mediálně sledovanou kauzu v důsledku změny pohlaví původní spoluobžalované, stěžovatel se chtěl toliko, jak uvádí, vyhnout publicitě. Při pátém hlavním líčení před soudem prvého stupně byla ovšem trestní věc spoluobžalované vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, poté hlavní líčení přerušeno a v následném jeho pokračování předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a udělil slovo k závěrečným návrhům. Tyto byly předneseny, hlavní líčení přerušeno za účelem porady senátu a posléze vyhlášen meritorní rozsudek. Tímto způsobem bylo stěžovateli dle jeho tvrzení de facto znemožněno se vyjádřit k provedeným důkazům, když tak učinil toliko prostřednictvím obhájce, a bez jeho přítomnosti rozhodnuto. Stěžovatel má za to, že hlavní líčení mělo být (po zmíněném vyloučení trestní věci spoluobžalované k samostatnému projednání a rozhodnutí) odročeno, aby mohl realizovat svá procesní práva, neboť jeho vyjádření ve smyslu §202 odst. 5 tr. řádu, jak zdůraznil, nebylo jeho "rozhodnutím konečným".
V důsledku uvedeného se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze brojil stěžovatel rovněž dovoláním, které Nejvyšší soud ČR, poté co jej posoudil z pohledu §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, usnesením ze dne 24. března 2010 sp. zn. 7 Tdo 267/2010 jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení poukázal mimo jiné na to, že soud není povinen uvědomit obviněného, kdy v hlavním líčení ukončí dokazování a vyhlásí meritorní rozhodnutí. Rovněž konstatoval, že pokud stěžovatel využil svého práva vymezeného v §202 odst. 5 tr. řádu a neúčastnil se hlavního líčení, přičemž byly splněny podmínky pro jeho konání bez přítomnosti stěžovatele a současně nebyly dány důvody pro jeho odročení (§202 odst. 5, §2 odst. 4, §181 odst. 2, §219 odst. 1 tr. řádu), nutno upřít námitkám stěžovatele důvodnost.
K tomu Ústavní soud dodává, že argumentace obsažená v usnesení Nejvyššího soudu je vystavěna ústavně souladným způsobem (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se dovolací soud náležitě vypořádal, postačí na obsah odůvodnění jeho usnesení pro stručnost odkázat.
Stěžovatelovy námitky jsou z pohledu jeho výtek bez významu potud, že za volbu své procesní taktiky nese přirozeně odpovědnost sám a důsledky z ní (ve shodě se zákonem) plynoucí nelze ex post přičítat k tíži obecných soudů či dokonce z nich bez dalšího vyvozovat porušení ústavně zaručených práv.
Za této situace nemohla být ústavní stížnost posouzena jinak, nežli jako zjevně neopodstatněná; proto o ní bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu