ECLI:CZ:US:2010:4.US.2425.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2425/09
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 8. února 2010 sp. zn. IV. ÚS 2425/09 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 10. 2008 č. j. 1 T 167/2007-133 a Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2009 č. j. 7 To 538/2008-160, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byl porušen zákaz stíhání a zbavení osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvený v článku 8 odst. 2 Listiny, a konečně bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soukromí zaručeného články 7 a 10 Listiny. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Přerově zničit videozáznam a fotografie pořízené kamerovým systémem poškozeného, které se nacházejí ve spise tohoto soudu, případně v souvisejících spisech Policie České republiky nebo okresního státního zastupitelství.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 10. 2008 č. j. 1 T 167/2007-133 uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci dle ustanovení §257 odst. 1 trestního zákona, jenž spáchal tím, že záměrně vpravil neznámou čirou hmotu, o které věděl, že zatuhne a způsobí nevratnou nefunkčnost, do deseti zámků na vstupních dveřích domu, prodejen a osobního automobilu poškozeného; stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2009 č. j. 7 To 538/2008-160 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu tak, že stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 3 Tdo 593/2009 dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než stanoví zákon.
Stěžovatel namítá, že jediným přímým důkazem, který jej měl usvědčovat ze spáchání trestného činu, je videozáznam pořízený průmyslovou kamerou poškozeného u jedněch vstupních dveří. Stěžovatel je názoru, že tento videozáznam byl získán v rozporu se zákonem, neboť byl pořízen bez jeho souhlasu, čímž bylo navíc zasaženo do jeho práva na soukromí, a dále pak proto, že poškozený nesplnil oznamovací povinnost dle ustanovení §16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), v důsledku čehož kamerový systém provozoval v rozporu se zákonem. Důkazní prostředek byl získán nelegálně, a tudíž byl v trestním řízení nepoužitelný. I pro případ, že by takový důkazní prostředek byl přípustný, nelze z něj dovodit, že stěžovatel všechny zámky poškodil, poněvadž je na něm zachycena pouze přítomnost stěžovatele u jednoho z poškozených zámků, aniž by bylo patrno, jakou činnost zde vykonává. Konečně stěžovatel uvádí, že obecné soudy dosud nerozhodly o jeho námitce podjatosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto též nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad plné moci jím udělené zvolenému zástupci; byť by tyto vady byly odstraněny, nezměnilo by to nic na zjevné neopodstatněnosti podaného návrhu.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423)]. Na tomto poli je Ústavní soud oprávněn zjišťovat, zda byla zachována procesní čistota řízení, kterážto podmínka je zvláště výrazná v trestním procesu, který musí dostát všem zákonným požadavkům, aby bylo možné shledat jeho výsledek, k němuž se vedení trestního řízení upíná, zákonným a ústavně souladným.
Podmínka zachování procesní čistoty se uplatňuje i při dokazování. Jestliže při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazu došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení, jedná se o důkaz absolutně neúčinný, a tedy nepoužitelný. Protože trestní řád neobsahuje žádnou kategorizaci takových vad (vyjma získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení), je nutné nepoužitelnost důkazů dovozovat výkladem v každém konkrétním případě zvlášť, a to především s ohledem na charakter vady řízení, vliv na konkrétní důkaz a význam tohoto důkazu pro řízení (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, díl. I., 4. vydání. C. H. Beck 2002, s. 583-584). Ačkoli nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. §44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona], nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitosti administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost instalace záznamového zařízení či nepřípustnost důkazního prostředku takto pořízeného.
Při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00).
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.
K blíže nespecifikované výtce, že obecné soudy nerozhodly o stěžovatelově námitce podjatosti, postačí uvést pouze tolik, že námitku rozhodování jeho věci vyloučeným orgánem mohl uplatnit jako odvolací či dovolací důvod.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.