ECLI:CZ:US:2010:4.US.2459.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2459/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2010 o ústavní stížnosti M. K., proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 12. 2009 č.j. 1 T 82/2008-408 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 20. 8. 2010 žádá, aby Ústavní soud přezkoumal celý případ a napadl v záhlaví označené rozhodnutí, a nařídil tak přezkoumání důkazů v této věci, neboť má za to, že mu bylo upřeno právo na "fair" proces.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 1 T 82/2008 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem shledán vinným pokračujícím trestným činem vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, trestným činem omezování osobní svobody dle ustanovení §231 odst. 1 a 2 trestního zákona, pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona. Protože se stěžovatel proti tomuto rozsudku neodvolal, nabyl tento dne 17. 12. 2009 právní moci.
Stěžovatel namítá, že okresní soud neprovedl převážnou část jím navržených důkazů, nenechal vyhotovit znalecký posudek ohledně zranění poškozeného stěžovatelovým teleskopickým obuškem a nevzal v potaz, že poškozený je spolupachatelem ve vztahu ke stěžovateli v jiné trestné činnosti stěžovatele.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je návrhem nepřípustným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. Jednak se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o dotčení jejich ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (srov. např. usnesení III. ÚS 724/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku odvolání a výhrady obsažené v ústavní stížnosti do něj nevtělil, ač byl o možnosti se odvolat soudem řádně poučen, nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva na "fair" proces, a proto je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost je rovněž opožděná, poněvadž byla podána po zákonem stanovené lhůtě (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na tyto nedostatky, jež způsobují neprojednatelnost ústavní stížnosti, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vady spočívající v absenci zastoupení advokátem (srov. ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu), neboť ani napravení těchto vad by nemělo vliv na shora učiněné závěry.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj