ECLI:CZ:US:2010:4.US.2524.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2524/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Opavě, Veleslavínova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 76/2009-102, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 Co 300/2008-88 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 3. 2008 č. j. 11 C 92/2005-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na ochranu majetku, garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, podal dne 28. 6. 2005 u vedlejšího účastníka (Pozemkový fond České republiky) žádost o vydání náhradního pozemku parc. č. 2303 v katastrálním území Opava - Předměstí. Současně stěžovatel podal 28. 6. 2005 žalobu o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), u Okresního soudu v Opavě. Vedlejší účastník zůstal nečinný a dosud stěžovateli na základě jím řádně uplatněných restitučních nároků předmětný pozemek nevydal a ani se s ním stran jeho nároku jinak nevypořádal. Rozsudkem ze dne 19. 3. 2008 č. j. 11 C 92/2005-67 Okresní soud v Opavě stěžovatelovu žalobu zamítl a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 Co 300/2008-88 napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 76/2009-102 odmítl. Obecné soudy svá rozhodnutí opřely zejména o tvrzení, že právo stěžovatele na vydání náhradních pozemků zaniklo ke dni 31. 12. 2005, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci tzv. "restituční tečky", přičemž se nezabývaly dodržováním zákona o půdě a interních pokynů vedlejšího účastníka, jakož i jeho nečinností.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nabyl svých restitučních nároků na základě smluv o postoupení pohledávek, jejichž platnost a účinnost nebyla v žádném ze soudních řízení, ani ze strany vedlejšího účastníka, zpochybněna. Stěžovatel tedy řádně vstoupil do práv a povinností oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě a v souladu s jeho zněním a postupoval stran vypořádání těchto svých restitučních nároků vůči státu zcela v souladu s tehdy platnými právními předpisy, jakož i interními pokyny vedlejšího účastníka. Ode dne podání žádosti o vydání náhradních pozemků v červnu 2005 měl podle názoru stěžovatele vedlejší účastník do 31. 12. 2005 dostatek času vypořádat tyto nároky očekávaným způsobem. Do 31. 12. 2005 zůstal nečinný i Okresní soud v Opavě a jednání ve věci nenařídil. Stěžovatel má za to, že rozdělení oprávněných osob na tzv. "původní oprávněné osoby" a tzv. "postupníky" je v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Obecné soudy jsou přitom povinny aplikací a interpretací norem práva poskytovat ochranu základním právům spočívajícím v legitimním očekávání vypořádání majetkových práv, přičemž žádný zákon a zejména Listina základních práv a svobod nepřipouští jakoukoliv diskriminaci v přístupu k právům vyplývajícím ze smluvního institutu postoupení pohledávky. S ohledem na výše uvedené porušení jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
5. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se předmětnou ústavní stížností domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další soudní instance, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší.
6. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 226, str. 389, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), v níž dovozuje, že v návaznosti na tento nález, o nějž byla napadená rozhodnutí obecných soudů opřena, došlo k porušení jeho základního práva na ochranu majetku. Uvedeným plenárním nálezem a v něm učiněnými závěry je však čtvrtý senát Ústavního soudu i v nyní posuzovaném případě vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelem předestřené stížnostní argumentace. Ústavní soud současně připomíná, že se obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se shodnou právní argumentací již zabýval v řadě svých rozhodnutí, ve kterých se již k této stěžovatelově argumentaci opakovaně vyjádřil a činí tak i ve vztahu k této ústavní stížnosti (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 310/09, sp. zn. I. ÚS 1788/09, sp. zn. I. ÚS 2523/09, sp. zn. II ÚS 2588/09).
7. Předmětným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí proto v této souvislosti, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku 1 Dodatkového protokolu".
8. Obecné soudy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tedy zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, konkrétně do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu majetku. Rovněž tak jeho námitka, že soudy neposkytly ochranu jeho základním právům spočívajícím v legitimním očekávání při vypořádání majetkových práv, není, jak vyplývá z plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, důvodná. Stejně tak lze na uvedený nález Ústavního soudu odkázat stran další stěžovatelovy námitky ohledně nečinnost vedlejšího účastníka, aniž by bylo třeba zde uvedenou argumentaci opakovat.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu