ECLI:CZ:US:2010:4.US.2571.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2571/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 čj. 33 Cdo 1552/2010-61, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 3. 9. 2010 (včas a řádně doplněným předložením jeho originálu), který nebyl sepsán advokátem, se P. Č. (dále též "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedené rozhodnutí vydané v řízení o dovolání, zakázal Městskému soudu v Praze v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 11 C 62/10 pokračovat v porušování práva na soudní ochranu, přikázal mu obnovit stav ke dni 12. 5. 2010, a zrušil v záhlaví uvedené ustanovení o. s. ř., jež zní:
§241
(4) Dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v §21, 21a, 21b, anebo v §26a odst. 3, která má právnické vzdělání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 3. 2009 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") odmítl podání žalobce doručené mu dne 12. 1. 2009 a doplněné podáním došlým dne 6. 2. 2009.
Dne 30. 6. 2009 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2009.
Dne 27. 5. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") o dovolání žalobce (při jehož podání nebyl zastoupen advokátem) proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2009 rozhodl tak, že dovolací řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stalo se tak poté, co nalézací soud rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009 žalobci nepřiznal osvobození od placení soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a odvolací soud dne 16. 10. 2009 toto rozhodnutí potvrdil. Následně byl žalobce nalézacím soudem dne 26. 2. 2010 vyzván k odstranění nedostatků podání a poučen o právních důsledcích nevyhovění výzvě. Jelikož přes opatření provedená nalézacím soudem žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., dovolací soud řízení o dovolání zastavil; toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti postrádající (stejně jako s ní spojený návrh) jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatel obecně tvrdil, že bylo porušeno jeho Ústavou zaručené právo na soudní ochranu a domáhal se ochrany proti nečinnosti Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 11 C 62/10.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a s ní spojený návrh je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout (a z toho důvodu nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu spočívající v tom, že nebyl sepsán advokátem) z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na přístup k soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že právo na soud, resp. na přístup k dovolacímu soudu, které je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces, není absolutní a podléhá implicitně připuštěným omezením, neboť již samou svojí povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Přístup jednotlivce k soudu tedy může být podmíněn různými omezeními (včetně finančních), která jej ovšem nesmí ztížit takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl a jestliže mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah.
V projednávaném případě přístup k dovolacímu soudu byl podmíněn splněním zákonné povinnosti být zastoupen advokátem (§241 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a povinností sepsat návrh advokátem (§241 odst. 4 o. s. ř.), kterážto omezení lze považovat za slučitelná se základním právem na přístup k (dovolacímu) soudu. Pokud stěžovatel těmto podmínkám přes výzvu a poučení soudem nevyhověl a dovolací soud v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§241b odst. 2, část věty před středníkem, §104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.) řízení o dovolání zastavil, nelze takový zákonný postup označit za rozporný se základním právem stěžovatele na přístup k soudu. Ze stejných důvodů nutno považovat za zjevně neopodstatněný i návrh na zrušení části zákona s ústavní stížností spojený.
Tvrzení o nečinnosti Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 11 C 62/10 nebylo jakkoliv odůvodněno a Ústavní soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu