ECLI:CZ:US:2010:4.US.2572.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2572/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatelů Z. H. a J. H., zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem AK Praha 1, Na Poříčí 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010 č. j. 9As 74/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 9. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že jím (jakož i předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze) byla porušena jejich základní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z nichž vzešla rozhodnutí správních soudů, se stěžovatelé domáhali toho, aby s nimi bylo jednáno jako s účastníky řízení o odstranění stavby (dřevěného zádveří nacházejícího se na pavlači před bytem obývaným stěžovateli). Správní úřady, a poté i správní soudy přezkoumávající rozhodnutí správních úřadů, s odkazem na tehdy účinné právní předpisy, dovodily, že stěžovatelé účastníky zmiňovaného řízení být nemohou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, z nichž toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných - tj. i správních - soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti však vyplývá, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných (správních) soudů. Tvrzení a závěry stěžovatelů, ve stížnosti uvedené, byť ve velmi obecné rovině, opakují argumenty, kterými se oba soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly, ústavněprávní rovinu věci nevyjímaje. Ústavní soud nemá, co by k věci dodal, když zvláště ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je velmi instruktivní a vypořádává se i s relevantní judikaturou Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu