ECLI:CZ:US:2010:4.US.2612.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2612/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti PERFECT, spol. s r.o., IČ 188 268 73, se sídlem Otrokovice, Zlínská 230, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Uherské Hradiště, V Teničkách 614, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2009, č.j. 6 Ads 60/2008-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý a předvídatelný proces.
Platebním výměrem Okresní správy sociálního zabezpečení (OSSZ) Zlín ze dne 30. září 2005, č. 51/290/05 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit dluh na pojistném a penále, v celkové výši 26.349,- Kč. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, Regionálního referátu rozhodovací činnosti (ČSSZ, RRRČ) - pracoviště Brno, ze dne 12. prosince 2005, č.j. M 8/9004/2288/05 byl uvedený platební výměr zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Následně byla stěžovatelce znovu, platebním výměrem OSSZ Zlín ze dne 3. února 2006, č. 4/1/290/05, uložena povinnost uhradit dluh na pojistném a penále v celkové výši 26.349,- Kč. Rozhodnutím ČSSZ, RRRČ - pracoviště Brno, ze dne 15. března 2006, č.j. 3411/9014/119/2006/M 3 byl uvedený platební výměr opět zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Platebním výměrem OSSZ Zlín ze dne 7. dubna 2006, č. 12/2/290/05 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit dluh na pojistném a penále ve výši 26.349,- Kč. O odvolání rozhodla ČSSZ, RRRČ - pracoviště Brno, dne 16. června 2006, pod č.j. 3411/9014/230/2006/M 6, rozhodnutím, v němž odvolání stěžovatelky zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. ledna 2008 č.j. 32 Cad 18/2006-43 zamítl. Poté stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byla v řízení zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces a vydání předvídatelného rozhodnutí, když se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. Stěžovatelka uvedla, že ve věci byla zkrácena ve svých právech nejen postupem správních soudů, ale již postupem správních orgánů. Správní orgán prvého stupně vydal rozhodnutí, aniž se seznámil s námitkou stěžovatelky podanou při projednávání výsledů kontroly. Tuto námitku následně opomenuly odvolací orgán i správní soudy. Správní řízení tak mělo být nezákonné, neboť povinnost byla stěžovatelce uložena na základě dodatků vydaných k následně zrušenému rozhodnutí, jichž bylo nedílnou součástí. Správní orgány postupovaly, podle názoru stěžovatelky, nesprávně, když aplikovaly zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění do 31. prosince 2005, ačkoliv měly postupovat dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu v tehdy platném znění. Dále uvedla, že, jak správní orgány, tak i správní soudy nesprávně posoudily skutečnost, že dluh na pojistném byl vypočten z "úplaty za nesení funkce jednatele" a nikoliv za úhradu za výkon práce, když fyzické osoby vykonávající funkci statutárního orgánu společnosti nejsou se společností v zaměstnaneckém vztahu podle zákoníku práce, ale v obchodním vztahu dle zákoníku obchodního.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 Cad 18/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je z napadeného rozhodnutí i z předchozích rozhodnutí patrné, stěžovatelka zopakovala námitky předložené již ve správním řízení, ve správní žalobě a v kasační stížnosti. Jak odvolací správní orgán, tak i správní soudy ve svých rozhodnutích opakovaně odkázaly na ustanovení §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, který upravuje postup v řízeních, která nebyla do 31. prosince 2005 pravomocně skončena. Uvedly, proč je v souladu s ustanovením §3 odst. 1 písm. c) bod 4., zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v tehdy platném znění, zahrnut pod pojem zaměstnanec i fyzická osoba vykonávající funkci statutárního orgánu obchodní společnosti.
Správní soudy rovněž konstatovaly, že důvodem zrušení původních platebních výměrů byla i skutečnost, že jako nedílná součást byl označen dodatek, který pod uvedeným označením neexistoval. Ve třetím platebním výměru byl dodatek označen správně, a proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že se jednalo o dodatek dříve zrušený.
Stěžovatelka tedy neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem správních soudů, resp. postupem vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí, došlo ke zkrácení jejího naříkaného práva. Jak je ze spisu správního soudu patrné, správní žaloba stěžovatelky byla řádně projednána. Soudy se věcí důkladně zabývaly, vypořádaly se se všemi předloženými námitkami a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Správní soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. V řízení před Nejvyšším správním soudem nedošlo ke stěžovatelkou tvrzeným pochybením. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu