ECLI:CZ:US:2010:4.US.2669.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2669/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. U., zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 čj. 14 Cmo 458/2008-133 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2008 čj. 26 Cm 130/2007-104 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 13. 9. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se Mgr. M. U. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími (z nichž rozhodnutí ze dne 19. 5. 2010 nesprávně označil jako čj. 14 Cmo 458/2008-113 a rozhodnutí ze dne 2. 6. 2008 jako čj. 26 Cm 130/2007-106) vydanými v řízení o 11.900 Kč s příslušenstvím, byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
V odst. 8 návrhu stěžovatel uvedl, že "Tato ústavní stížnost směřuje proti druhoinstančnímu rozhodnutí, jak je definováno v čl. 6 této ústavní stížnosti výše. ..." Ústavní soud vycházel z formulace výše uvedeného znění petitu uvedené v části III. odst. 11 návrhu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 19. 5. 2010 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 2. 6. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud) žalobu o 11.900 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 12.887,70 Kč. Jednalo se o částku za úkony družstva v souvislosti s registrací dohody o převodu členských práv a povinností k bytové jednotce, stanovenou rozhodnutím představenstva a žalobcem již uhrazenou, jejíž vrácení požadoval z titulu bezdůvodného obohacení.
Dne 19. 5. 2010 odvolací soud k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 2. 6. 2008 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve výši 11.916 Kč.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil porušení zásady dvojinstančnosti řízení; v části II. pak tvrdil, že "rozhodování nalézacích soudů" bylo zatíženo závažnou procesní vadou spočívající v tom, že nalézací soud se vůbec nezabýval námitkou rozpornosti "administrativního poplatku" se zákonem o cenách, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny; stěžovatel dále tvrdil, že mu nebyla poskytnuta "možnost postup nalézacího soudu, jakož i jeho právní posouzení předvídat a v případě jiného než předvídaného posouzení se proti němu cestou řádných opravných prostředků bránit." Stěžovatel namítl též porušení čl. 4 odst. 1 Listiny tím, že "jeho platební povinnost vznikla v rozporu s jeho vůlí."
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud neakceptoval v ústavní stížnosti nikoliv příliš jasně formulované výhrady stěžovatele proti postupu nalézacího soudu v řízení, neboť nedostatky v tomto směru mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení.
Na postupu odvolacího soudu, který dle přesvědčení Ústavního soudu se s odvolacími námitkami stěžovatele srozumitelně a dostatečně vyrovnal a své rozhodnutí ústavně relevantním způsobem odůvodnil, Ústavní soud neshledal nic nezákonného ani neústavního.
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu