ECLI:CZ:US:2010:4.US.2671.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2671/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky AUTO PALACE Spořilov, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Chodovci 2457/1, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o ústavní stížnosti proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 Cm 143/2006-141 ze dne 26. 2. 2010 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 147/2010-157 ze dne 28. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 14. 9. 2010 doručena ústavní stížnost splňující formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jádrem ústavní stížnosti je přitom ze strany stěžovatelky tvrzená nezákonnost, resp. protiústavnost aplikace §146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v její věci. Stěžovatelka se domnívá, že ve smyslu citovaného ustanovení nelze hovořit o důvodně podaném návrhu za situace, kdy:
- stěžovatelka (jako žalovaná) po rozhodnutí odvolacího soudu plní soudním rozhodnutím stanovenou povinnost (odvolací soud přitom potvrdil prvostupňový rozsudek), ovšem posléze jsou obě rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušena (věc je vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení), neboť podle Nejvyššího soudu nebyly splněny procesní podmínky umožňující rozhodnout rozsudkem pro uznání
- v rámci nového řízení před nalézacím soudem žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) vezme žalobu zpět - stěžovatelka totiž v mezidobí svou povinnost představující předmět řízení splnila - a stěžovatelka se zpětvzetím souhlasí, byť navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť zrušenými rozhodnutími stanovenou povinnost plnila jen proto, aby předešla exekučnímu řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 307). Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, tamtéž, sv. 15, str. 17). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal - naopak oba soudy při svém rozhodování o nákladech řízení, resp. o zavinění zastavení zřízení a důvodnosti žaloby ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., vycházely z ustáleného názoru, jenž je podporován nejen ustálenou judikaturou obecných soudů, ale i doktrínou - srov. k tomu například Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 662. Ústavní soud proto tato rozhodnutí nemohl shledat nezákonnými, natož pak protiústavními; byla to totiž zejména procesní taktika samotné stěžovatelky, která zapříčinila, že o nákladech řízení před obecnými soudy bylo rozhodnuto tak, jak je výše zmíněno.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu