ECLI:CZ:US:2010:4.US.2707.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2707/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. R. a Ing. P. R., právně zastoupených advokátem JUDr. Danielem Novotným Ph.D., Husova 820, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009 sp. zn. 24 Co 281/2009 a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 7 C 52/2006, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojený s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že v řízení před soudem prvního stupně se pokračuje. Stěžovatelé se s tímto postupem nalézacího soudu neztotožnili a podali si odvolání, o kterém rozhodl napadeným usnesením krajský soud tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti brojí v souvislosti s výše citovanými usneseními obecných soudů proti porušení práva na zákonného soudce, odnětí možnosti jednat před soudem a opomenutým důkazům.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovatelům za pravdu v tom smyslu, že o pokračování v soudním řízení bylo rozhodnuto s konečnou platností a stěžovatelé stran tohoto úkonu soudu vyčerpali všechny řádné opravné prostředky. Na stranu druhou se však v tomto konkrétním případě nejedná o úkon takové povahy, kterým by, i za předpokladu oprávněnosti tvrzení stěžovatelů, mohlo být jakkoli zasaženo do základních práv a svobod. Důvodem je pak především ta skutečnost, že napadenými rozhodnutími došlo toliko k pokračování přerušeného soudního řízení.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
Navíc nelze odhlédnout od té skutečnosti, že podstatou každého soudního řízení je dospět za podmínek spravedlivého procesu k rozhodnutí. Mají-li stěžovatelé jakékoli pochybnosti stran spravedlivého procesu, mají v rámci probíhajícího soudního řízení možnost proti tvrzeným skutečnostem brojit a případný nesprávný postup soudů zhojit ještě v řízení před obecnými soudy. Představa stěžovatelů, že by Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů o pokračování v zahájeném soudním řízení je zcela iluzorní, a to již s přihlédnutím k účelu soudního řízení jako takového. Navíc je nutno vyzvednout ten fakt, že Ústavní soud vychází ze zásady minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů.
Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelům "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu