ECLI:CZ:US:2010:4.US.2713.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2713/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky J. P., právně zastoupené advokátem JUDr. Adamem Batunou, Panská 6, Praha 1, proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010 č. j. 24 Co 234/2010-124 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2010 č. j. 5 C 262/2009-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou ze dne 18. 9. 2009 domáhala u Okresního soudu v Příbrami nahrazení souhlasného projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy na prodej nemovitosti dle smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřené mezi účastníky dne 20. 4. 2007. Po zahájení soudního řízení o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu převedl vedlejší účastník nemovitosti, jejichž převod měl být předmětem budoucí kupní smlouvy, darovací smlouvou na svého syna. Vklad vlastnického práva ve prospěch D. P. byl proveden ke dni 15. 3. 2010. Žalovaný tak znemožnil uzavření budoucí kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky došlo k zániku práv a povinností založených budoucí kupní smlouvou pro nemožnost plnění, stala se žaloba podaná u Okresního soudu v Příbrami bezpředmětnou. Stěžovatelka ve snaze minimalizovat náklady soudního řízení vzala žalobu zpět, a to ještě před zahájením nařízeného jednání. Okresní soud rozhodl následně o zastavení řízení s tím, že ve výroku II. stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oba účastníci řízení se proti nákladovému výroku odvolali. Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přiznal náhradu nákladů prvostupňového i odvolacího řízení žalovanému. V daném případě však nesprávně aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Stěžovatelka je toho názoru, že závazek žalovaného k převodu nemovitostí dle smlouvy o smlouvě budoucí nebyl splněn. Stěžovatelce proto nezbylo, než využít svého oprávnění, které jí svědčí dle ustanovení §50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "o. z."). To, zda se žalovaný cítí být vázán smlouvou o smlouvě budoucí není přitom rozhodné. Žalovaný odmítl poskytnout stěžovatelce součinnost vedoucí k uzavření platné kupní smlouvy a nedostál svému závazku, čímž se dostal do rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Vzhledem k tomu, že v okamžiku převodu byla v katastru nemovitostí provedena poznámka o probíhajícím řízení o nahrazení projevu vůle ve věci uzavření budoucí kupní smlouvy, nelze přistoupit na závěr krajského soudu, podle něhož žalovaný o podané žalobě nevěděl. Stěžovatelka má za to, že krajský soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, vyšel toliko ze stanoviska žalovaného a nepřihlédl k dalším okolnostem, které mohly mít vliv na jeho rozhodování. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení, ale musí být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Jediným důvodem pro zpětvzetí žaloby byla ta skutečnost, že žalovaný přestal být pasivně legitimovaným a pozbyl tak procesní způsobilosti, soudní řízení by tak nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodnutí. Nelze tedy přičítat stěžovatelce k tíži, že s ohledem na minimalizaci nákladů soudního řízení vzala svoji žalobu zpět. Krajský soud nevzal při svém rozhodování v potaz procesní výsledek řízení, ke kterému by řízení dospělo, pokud by nebyla vzata žaloba stěžovatelkou zpět.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí předestřené vady řízení dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nespatřuje v napadených usneseních ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti přezkumu pokládá za vyčerpané. Požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde tedy zjevně nejsou, a to ani v případě, že by v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti. Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, není povolán k ochraně "prosté" zákonnosti, nýbrž až ústavnosti. Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu