ECLI:CZ:US:2010:4.US.2789.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2789/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou, AK se sídlem Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 čj. 21 Cdo 3222/2008-178 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2008 čj. 21 Co 56/2008-155.
Stěžovatel uvedl, že žalobu, jíž se po žalovaném - statutárním městu Hradec Králové - domáhal zaplacení částky 82 076,- Kč s příslušenstvím, Okresní soud v Hradci Králové zamítl, rozsudek nalézacího soudu Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, ve kterém dovolacímu soudu předestřel k posouzení otázku, o které měl za to, že má po právní stránce zásadní význam, a to, "zda může zaměstnavatel v době, která není pracovní dobou, omezovat zaměstnance v jeho jednání interními předpisy". Nejvyšší soud se však touto otázkou nezabýval a dovolání odmítl, dle názoru stěžovatele z jiných důvodů, což stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2009 charakterizoval námitky stěžovatele jako vyjádření jeho nesouhlasu a pokračování polemiky s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž tato rozhodnutí vycházela. Nejvyšší soud odmítl, že by postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny a svým rozhodnutím porušil ústavní práva stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 36/2007 vyplynulo, že stěžovatel, který byl strážníkem Městské policie v Hradci Králové, se domáhal doplatku mzdy za leden 2004 - prosinec 2006, neboť mu jeho zaměstnavatel nezapočetl a neproplatil dobu pro oddech a jídlo. Okresní soud v Hradci Králové po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel vykonávanou práci fakticky přerušil za účelem občerstvení, a s odkazem na příslušné pracovně právní předpisy vyložil, že šlo o přestávky v práci na jídlo a oddech, které se do pracovní doby nezapočítávají. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako správné a dodal, že stěžovatel byl placen za práci podle zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb., tj. měsíčním platem podle výše tarifu, a pokud odpracoval všechny směny, náležel mu měsíční plat bez ohledu na to, zda čerpal či nečerpal přestávky v práci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť z jeho obsahu zjistil, že stěžovatel právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybnil, ale především nesouhlasil se skutkovými zjištěními obecných soudů a předestřel vlastní (opačné) skutkové závěry, na nichž budoval i odlišné právní posouzení věci.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud vyhodnotil námitky vznesené v dovolání jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a vzhledem k jejich obsahu je nepovažoval za zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem. Jeho zjištění, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam, a závěr o nepřípustnosti dovolání nenasvědčoval přítomnosti prvku svévole či jinému excesu, který by byl schopen přivodit kasaci napadeného usnesení. Ústavní soud tak rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu zcela respektoval.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk, Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, připomíná, že rozsah tohoto práva není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 732/2000, Sb. n. u., sv. 27 str. 293). Kautely hlavy páté Listiny stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Pojem spravedlivého soudního řízení, přítomný výslovně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna.
Maximy práva na spravedlivý proces jsou aplikovatelné i na jurisdikci dovolacího soudu, neboť jeho rozhodování se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, existují-li však v zákoně podmínky omezující právo na přístup k soudu, je třeba sledovat, zda účel daného typu řízení neomezuje neproporcionálně poskytování ochrany základních práv jednotlivci (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 128/05, Sb. n. u. sv. 37 str. 355) a předmětem ústavní stížnosti tak je zejména denegatio iustitiae (srov. nález sp. zn. III.ÚS 40/93, tamtéž sv. 1 str. 47). Ústavní soud ověřil, jak shora uvedeno, že k takovému pochybení v projednávaném případě nedošlo, a jiný důvod, který by rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnil, nenalezl.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu