ECLI:CZ:US:2010:4.US.2795.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Soukupem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Tdo 824/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 24. 9. 2010 se J. S. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") o dovolání vydané v trestní věci Okresního soudu v Kladně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 6 T 140/2009 a věc vrátil zpět k novému rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 10. 2009 nalézací soud mj. obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Dne 17. 3. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2009 jako nedůvodné zamítl.
Dne 10. 8. 2010 dovolací soud dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2010 podané z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že obviněný ve svém dovolání vesměs uplatnil námitky týkající se hodnocení důkazů, jež mají pode něj zásadní vliv na právní posouzení skutku. Z obsahu námitek je však zřejmé, že ve skutečnosti neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, ale jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu; takové námitky však nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem dovolacího soudu "došlo k zásadnímu pochybení, které má po právní stránce zásadní právní význam a navíc porušuje zcela flagrantně zásadu právní proporcionality stran procesu, kdy došlo k popření ústavního práva dle Listiny základních práv a svobod a rovnosti účastníků před soudem ... ."
Stěžovatel argumentoval obdobně jako ve svém dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2010. Obecným soudům vytkl řadu pochybení při dokazování a hodnocení důkazů, což dle jeho přesvědčení vedlo k nesprávným právním závěrům promítnutým do "výroků, jež odsouzený napadá" a porušení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že z petitu obsaženém v bodě XXIII. ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím předmětem bylo pouze rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 10. 8. 2010, nikoliv také jemu předcházející rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, proti nimž směřovala podstatná část argumentace v ústavní stížnosti.
Stěžovatel dále uvedl, že nepřipuštěním navrhovaného důkazu svědeckou výpovědí JUDr. M. řízení bylo postiženo nezhojitelnou vadou, čímž byla popřena jeho procesní práva, právo na spravedlivý proces, zásada materiální pravdy a zásada vyhledávací dle §2 odst. 5 tr. řádu. Z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí dovolacího soudu není zřejmé, kterému z obecných soudů byla tato výtka směrována.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud se - s ohledem na jednoznačné znění petitu ústavní stížnosti, jak výše bylo již naznačeno - nezabýval těmi námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti, které směřovaly proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu vedoucím k jeho pravomocného odsouzení.
Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení o porušení základních práv či svobod dovolacím soudem. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu dovolacím soudem. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry dovolacího soudu o neexistenci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dospěl k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu, závěru. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že dovolací soud danost dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jeho ústavních práv.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 16. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu