ECLI:CZ:US:2010:4.US.2813.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2813/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 630/2010-608 ze dne 23. června 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených čl. 8 odst. 2., čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 49 T 2/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 49 T 2/2009-497 ze dne 23. listopadu 2009 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců. Dále mu byl uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 1.004.302,- Kč a poškozenému L. Ch. částku 23.637,- Kč. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 2 To 105/2009-556 ze dne 26. ledna 2010 podle §256 zák. č. 141/1961 Sb. trestního řádu (dále jen "trestní řád") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se neztotožňuje se způsobem, jakým byla vyhodnocena důkazní situace v jeho trestní věci, která pak byla podkladem pro vydání odsuzujícího rozsudku a dále zamítavého rozhodnutí k jeho odvolání. Stěžovatel trvá na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopustil v úmyslu, byť nepřímém, usmrtit poškozenou. Stěžovatel tak měl být uznán vinným z trestného činu loupeže, když mu byl prokázán pouze úmysl zmocnit s peněz a nikoli úmysl usmrtit poškozenou. Uvedené nedostatky pak nebyly zhojeny ani na základě jeho dovolání.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem v záhlaví citovaného usnesení a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 36/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, ani jim není nadřazen. Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při posuzování činu stěžovatele zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo alternativní hodnocení jednání, pro něž byl shledán vinným a odsouzen. Stěžovatel však neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo ke zkrácení v jeho základních právech. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, byly opakováním z řízení před soudem prvého stupně a z opravných prostředků. Obecné soudy se těmito námitkami zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Zabývaly se okolnostmi spáchání trestného činu a logicky a srozumitelně odůvodnily užitou právní kvalifikaci i výši trestu. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, proto pouze odkazuje na rozhodnutí obecných soudů.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal Ústavní soud stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu