ECLI:CZ:US:2010:4.US.2901.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2901/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, AK se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2009 čj. 2 PP 410/2006-93 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 8. 9. 2009 čj. 5 Tmo 37/2009-105 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 10. 11. 2009 a doplněným dne 6. 1. 2010 se O. Z. (dále též "odsouzený" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 PP 410/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 6. 2009 nalézací soud ve veřejném zasedání rozhodl, že odsouzený vykoná zbytek trestu z uloženého trestního opatření v trvání 38 měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 2 Tm 15/2004, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením nalézacího soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 2 PP 410/2006. Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tím, že odsouzený ve zkušební době podmínečného propuštění stanovené v trvání dvou let byl opakovaně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost spáchanou v této zkušební době.
Dne 8. 9. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, (dále jen "stížnostní soud") stížnost odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 22. 6. 2009 zamítl jako nedůvodnou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v důsledku nesprávného postupu nalézacího i stížnostního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nalézací soud pochybil, pokud navzdory jeho žádosti nerozhodl před jednáním konaným dne 22. 6. 2009 o ustanovení obhájce za situace, kdy byla projednávána věc bezprostředně navazující na trestní řízení vedené proti němu jako osobě v době rozhodování mladistvé. Žádost o ustanovení obhájce podával asi dva týdny před nařízeným veřejným zasedáním a neumí si vysvětlit, proč podle nalézacího soudu byla doručena až po konání veřejného zasedání. Stížnostní soud se podanými námitkami vůbec nezabýval.
IV.
Nalézací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za oprávněnou. Stěžovatel vycházel z nesprávného závěru, dle něhož byl-li souzen jako mladistvý, měl by mít i nyní v řízení podle §64 odst. 1 tr. zákona obhájce. Stěžovateli v době veřejného zasedání bylo 23 let a nalézací soud neměl žádný důvod zvažovat ustanovení obhájce. Z č. l. 93b spisu je patrno, že žádost o ustanovení obhájce byla podána na poštu v den veřejného zasedání. V průběhu veřejných zasedání dne 5. 6. a 22. 6. 2009 mu nic nebránilo, aby požádal, byť ústně, o obhájce, což neučinil. Soud neměl žádné pochyby o tom, že stěžovatel je schopen plnohodnotně se obhajovat a tedy neměl žádné důvody k ustanovení obhájce.
V.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i stížnostního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají (obdobně ani samotný průběh řízení nezakládá jakékoliv pochybnosti o jeho spravedlivosti). Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
K základnímu právu na obhajobu Ústavní soud připomíná, že stěžovatel je osobou pravomocně již odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu, jejichž součástí jsou i práva obhajoby, tedy musely být uplatňovány primárně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. V řízení o osvědčení podmíněně propuštěného podle §64 tr. zákona se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Nicméně práva obhajoby zakotvená v článku 40 odst. 3 Listiny, resp. článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nenaznačují, ve kterém stadiu trestního řízení se aplikují, a ponechávají proto v tomto směru prostor pro interpretaci. Ústavní soud je toho názoru (též s ohledem na znění §2 odst. 13 a §12 odst. 10 tr. řádu), že ústavně zakotvená práva obhajoby je nezbytné uplatňovat i v řízení o osvědčení podmíněně propuštěného podle §64 tr. zákona.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že znění ani účel článku 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nebrání obviněnému vzdát se výslovně nebo mlčky některé ze záruk spravedlivého procesu. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné pro účely Listiny, resp. Úmluvy, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Před tím, než z chování obviněného může být vyvozeno, že se mlčky vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009, odst. 76 a násl., stížnost č. 7025/04, dostupný na http://www.echr.coe.int).
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že nevyužití práva na obhajobu v řízení o osvědčení podmíněně propuštěného stěžovatele nelze přičítat obecným soudům.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu