ECLI:CZ:US:2010:4.US.3013.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3013/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti SUR, společnosti pro územní rozvoj, a. s., se sídlem Pernerova 17-19, 718 00 Ostrava - Kunčičky, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, AK se sídlem Senovážné nám. 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009 čj. 28 Cdo 2996/2009-64, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2009 čj. 8 Co 113/2009-49 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 11. 2008 čj. 25 C 128/2006-29 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o uložení povinnosti správci konkursní podstaty úpadce Remostav, spol. s r. o.
Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 25 C 128/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela s obchodní společností Remostav, spol. s r. o., smlouvu o sdružení za účelem společné činnosti při konkrétním podnikání. Poté, co byl na majetek společnosti Remostav prohlášen konkurs a stěžovatelka zjistila, že správce konkursní podstaty vymáhá všechny pohledávky vzniklé z činnosti sdružení sám, domáhala se žalobou, aby správci konkursní podstaty úpadce byla uložena povinnost vymáhat pohledávky společně s ní jako pohledávky obou subjektů. Po provedeném dokazování Okresní soud v Opavě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že takovou povinnost uložit nelze. Nalézací soud vyložil, že podle smlouvy o sdružení jde o vztah podřazený pod ustanovení §513 občanského zákoníku, podle kterého jsou věřitelé vůči dlužníkům oprávněni společně a nerozdílně, tj. kdokoli z věřitelů může žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit je v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě neshledal důvodným a rozhodnutí soudu prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozsudek soudu druhého stupně měl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že případ byl z hmotněprávního hlediska podřazen pod ustanovení §513 obč. zákoníku zcela správně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka oponovala právnímu závěru obecných soudů a tvrdila, že na její vztah s žalovaným je třeba aplikovat ustanovení §512 obč. zákoníku, neboť podle smlouvy o sdružení se nejedná o aktivní solidaritu věřitelů, ale každý z věřitelů může požadovat po dlužníkovi plnění svého dílu na pohledávce. Právní závěry obecných soudů stěžovatelka označila za extrémně nesouladné se skutkovým zjištěním, což ve svém důsledku pociťovala jako porušení práva na spravedlivý proces a zkrácení práva na ochranu majetku (pohledávek).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Součástí práva na řádný (spravedlivý) proces, jehož porušení stěžovatelka tvrdila, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v procesním řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil, k pochybení, které by zakládalo důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, v projednávané věci nedošlo. Z připojeného spisu Okresního soudu v Opavě je zřejmé, že nalézací soud provedl důkaz Smlouvou o sdružení ze dne 3. 1. 2003 a v odůvodnění svého rozsudku popsal, jak její obsah hodnotil a jaká skutková zjištění z ní vyvodil. Krajský soud v Ostravě správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní hodnocení potvrdil a dodal, že uložit povinnost správci konkurzní podstaty úpadce tak, jak se stěžovatelka žalobou domáhala, nemá oporu v hmotném právu a ze smlouvy o sdružení ji nelze dovodit. K hodnocení vztahu mezi stěžovatelkou a úpadcem se vyjádřil i dovolací soud. Obecné soudy se tak na aplikaci ustanovení §513 obč. zákona ve stěžovatelčině věci jednoznačně shodly a svůj názor v napadených rozhodnutích odůvodnily. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad extrémního charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a tak stěžovatelčinu ústavní stížnost opakující argumenty již předložené obecným soudům hodnotil jako nesouhlasnou polemiku, která však nebyla způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu