ECLI:CZ:US:2010:4.US.3063.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3063/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelů Y. O. a JUDr. P. O., oba zastoupení JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2010 č. j. 6Ao 3/2010-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 26. 10. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná podáním ze dne 19. 11. 2010 tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 11, čl. 17 odst. 1 a 5, čl. 35 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud podle stěžovatelů také nedostál svým povinnostem plynoucím mu z článků 90 a 95 Ústavy. Kromě kasace citovaného rozhodnutí by měl Ústavní soud do doby, než rozhodne věcně o této ústavní stížnosti, odložit vykonatelnost zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelé se přitom v řízení před Nejvyšším správním soudem domáhali zrušení opatření obecné povahy, jímž byla vydána změna územního plánu sídelního útvaru Ústup, schváleného usnesením zastupitelstva obce Ústup, jehož závazná část byla vydána obecně závaznou vyhláškou. Zmiňovaná změna územního plánu umožnila výstavbu fotovoltaické elektrárny, která má negativní vliv jak na nemovitosti stěžovatelů, s nímž sousedí, tak na životní prostředí v obci jako takové.
Jak v řízení před Nejvyšším správním soudem, tak v řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelé argumentují zejména tím, že neměli informace o stavu a průběhu řízení o změně územního plánu, neboť obec k tomu neměla zákonná veřejnosti přístupná místa, kde by bylo možno tuto informaci zjistit (stěžovatelé mají na mysli úřední desku, včetně její verze dostupné vzdáleným přístupem - Nejvyšší správní soud odmítl v této souvislosti vyslechnout svědky, kteří by neexistenci úřední desky potvrdili). Při změně územního plánu bylo podle stěžovatelů též porušeno jejich právo na samosprávu (její přímý výkon), když nebylo vyhlášeno místní referendum k otázce věcné změny územního plánu, což je další nedostatek, pro nějž je nutno zmiňované opatření obecné povahy považovat za nezákonné.
II.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího správního soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy. O takový případ v souzené věci nejde.
Nejvyšší správní soud se totiž se všemi námitkami stěžovatelů náležitě vypořádal. Pokud stěžovatelé v této souvislosti zpochybňují právní závěry, popřípadě skutková zjištění Nejvyššího správního soudu (když se často spokojí s holým tvrzením, že tato skutková zjištění nejsou správná), pak tím s argumentací Nejvyššího správního soudu toliko polemizují a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu ovšem nepřísluší (to se týká zejména argumentace stěžovatelů vztahující se k tvrzené neexistenci tzv. úřední desky). Soustředila-li se další námitka stěžovatelů k porušení jejich práv a na výkon samosprávy, pak lze jednoznačně souhlasit s Nejvyšším správním soudem v tom, že k porušení tohoto práva už z čistě formálních důvodů nemohlo dojít. Nadto nelze podle Ústavního soudu přihlédnout, že otázka formulována pro účely místního referenda se zjevně netýkala obecné otázky změny územního plánu spočívajícím v rozšíření zastavitelného a průmyslově využitelného území obce. Rovněž si nejde nevšimnout, že občané, kteří se referenda mohli aktivně účastnit, se vyslovili pro výstavbu projektu, proti němuž stěžovatelé brojí.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu