ECLI:CZ:US:2010:4.US.3097.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3097/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK se sídlem Sadová 1585/07, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. 2 To 112/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její základní ústavní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejvyšší státní zástupkyně jí byl odvolacím soudem uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Při rozhodování o výši trestu odnětí svobody bylo nedostatečně přihlédnuto k mimořádným poměrům její osoby jako pachatelky. Dále namítla, že proti rozsudku odvolacího soudu si nemohla podat řádný opravný prostředek.
II.
Z trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 29 T 7/2008, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v tomto usnesení zákon č. 140/1961 Sb., který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci), kterého se dopustila (stručně řečeno) tím, že v době od června 2001 do září 2007 jako zaměstnanec společnosti REMAK, a. s., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, zneužila své pracovní pozice všeobecné a mzdové účetní tak, že průběžně v celé řadě případů z pokladny REMAK vybírala různě vysoké hotovostní částky (pravidelně každý měsíc celkem ve výši cca 70 000,- Kč), které si ponechávala pro vlastní potřebu, což zakrývala tím, že tyto částky vykazovala jako hotovostně vyplacené odměny za práce provedené mimo pracovní poměr, kteréžto práce však nebyly provedeny, a odměny za ně označeným pracovníkům nikdy nebyly vyplaceny, přičemž jednáním popsaným podrobně pod body 1. - 65. skutkové věty rozsudku způsobila společnosti REMAK škodu ve výši 5 488 622,- Kč. Podle §248 odst. 4 za použití §40 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu s vysloveným dohledem na zkušební dobu pěti let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání, povolání funkce nebo činnosti, k níž je zapotřebí zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravují zvláštní předpisy, spojených s hmotnou odpovědností a s nakládáním s finančními prostředky, na dobu šesti let, Podle §227 odst. 1 tr. ř. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit společnosti REMAK, a. s., škodu ve výši 3 563 170,- Kč.
Odvolání státního zástupce do výroku o trestu bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.12.2008 sp. zn. 2 To 112/2008 zamítnuto.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009 zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 7. 2009 sp. zn.. 2 To 112/2008 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 ve výroku o trestu a podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti shodnému jako v rozsudku soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení:
Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 7. 2008, přičemž (zjevně omylem) konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou uplatněny převážně námitky, které byly stěžovatelkou vzneseny v jejím řádném opravném prostředku, k nimž se vyslovil odvolací soud ve svém (ústavní stížností napadeném) rozhodnutí.
Nejvyšší soud odkázal na právní závěry vztahující se k aplikaci §40 odst. 1 tr. zák. vyslovené v napadeném usnesení s tím, že dle jeho názoru jimi k porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 či čl. 36 odst. l Listiny nedošlo.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
IV.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se výlučně uloženého trestu odnětí svobody odkazuje Ústavní soud především na čl. 90 Ústavy, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu pro jeho rozhodování poskytuje alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru.
Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Zásadně není v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která je součástí nezávislého soudcovského rozhodování. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností pro výši trestu rozhodných provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. Pokud obecný soud při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin postupuje podle obecných zásad platných pro ukládání trestů, není dán důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodování soudu o druhu a výměře trestu.
V naznačeném směru v posuzované věci Ústavní soud žádné protiústavní pochybení dotýkající se stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nezjistil. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do napadeného výroku o trestu nejsou splněny.
K námitce, která se týká nemožnosti podat řádný opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu, uvádí Ústavní soud, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu a novém projednání věci odvolacím soudem byla stěžovatelka v naprosto shodné procesní situaci, v jaké byla při prvém projednání odvolání státního zástupce, které bylo podáno v její neprospěch, a to výlučně do výroku o trestu. Pokud by již při prvém rozhodnutí o odvolání státního zástupce odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, jejichž smysl a výklad Nejvyšší soud v řízení o dovolání velmi podrobně rozvedl, včetně aplikace na projednávanou trestní věc, a odvolání státního zástupce vyhověl, rovněž by stěžovatelka nebyla oprávněna napadnout takovéto rozhodnutí odvolacího soudu řádným opravným prostředkem. Při veřejných zasedáních 2. 12. 2008 a 20. 7. 2009 konaných o odvolání státního zástupce měla stěžovatelka (stejně jako její obhájce) šanci na argumenty státního zástupce reagovat a k těmto se vyjádřit.
V.
Soud prvního stupně při odůvodnění zvolené právní kvalifikace, tj. použití vyšší trestní sazby u trestného činu podle §248 tr. zák. (5 - 12 roků odnětí svobody), jmenovitě upozornil na "okolnosti případu" (forma přímého úmyslu, extrémně dlouhá doba páchání trestné činnosti, mimořádně vysoký počet útoků, překročení hranice škody velkého rozsahu nezanedbatelným způsobem) a dal najevo, že si je vědom právního názoru respektovaného trestněprávní teorií i praxí, podle něhož při právní kvalifikaci a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. a přitom aplikovat §40 odst. 1 tr zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody rovněž se zřetelem na "okolnosti případu" a že je tedy možná aplikace §40 odst. 1 tr. zák. jen se zřetelem na "poměry pachatele". Za tyto "poměry pachatele" pak - v rozporu s judikaturou - považoval plné doznání, upřímnou lítost, napomáhání orgánům činným v trestním řízení a částečnou náhradu škody.
Odvolací soud se v řízení o odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu s postupem nalézacího soudu v podstatě ztotožnil a rovněž dospěl k závěru, že polehčující okolnosti u stěžovatelky lze oprávněně považovat za takové poměry, že použití trestní sazby za trestný čin podle §248 odst. 4 tr. zák. by bylo nepřiměřeně přísné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009 rozvedl podmínky pro použití §40 odst. 1 tr. zák. při rozhodování o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, velmi podrobně vyhodnotil veškeré okolnosti případu a skutečnosti, které lze podřadit pod poměry pachatele. Dospěl k závěru, že "Soudy akcentované skutečnosti označené jako poměry obviněné (o něž ve skutečnosti ani nešlo), nedovolují učinit přesvědčivý závěr o tom, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené v §248 odst. 4 tr. zák. bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné a že lze účelu dosáhnout i trestem kratšího trvání za použití §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přičemž už zcela mimo akceptovatelné závěry je uložení podmíněného trestu odnětí svobody." a tento závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20.7.2009 sp. zn. 2 To 112/2008 po novém projednání odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve výroku o trestu a podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti.
Odvolací soud rozebral polehčující okolnosti u stěžovatelky, a to §33 písm. g) tr. zák. (před spácháním trestného činu vedla řádný život), §33 písm. h) tr. zák. (částečně nahradila způsobenou škodu), §33 písm. ch) tr. zák. (trestného činu litovala) a §33 písm. j) tr. zák. (při objasňování trestné činnosti napomáhala orgánům činným v trestním řízení). Na druhé straně rozvedl "okolnosti případu", které vedly ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. k důvodnému užití vyšší trestní sazby u trestného činu podle §248 tr. zák. a dále zdůraznil, že trestnou činnost páchala promyšleně a sofistikovaně, zneužívajíc svých odborných znalostí a svého výsadního postavení v poškozené společnosti. I za této situace dospěl k závěru, že v dané věci existují takové "poměry pachatele", které odůvodňují aplikaci §40 odst. 1 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody pod stanovenou dolní hranicí trestní sazby (přispívá na výživu dvou studujících dcer celkem částkou 4 000,- Kč měsíčně, splácí zbytek způsobené škody částkou 2 000,- Kč měsíčně, trpí psychickými obtížemi, vykonala již půl roku podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a plnila podmínky dohledu).
Odvolací soud tedy již respektoval právní závěry, na které upozornil Nejvyšší soud, a to, že "poměry pachatele" se týkají hodnocení jeho osoby, musí jít o okolnosti, které charakterizující osobu pachatele jako objekt ukládaného trestu, o rodinné a osobní poměry, které existují nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu, přičemž musí jít o okolnosti, které se v dané kvalitě nebo kvantitě vyskytují jen výjimečně, a že za okolnosti charakterizující osobu pachatele nelze označit skutečnosti, že se pachatel k činu doznal, trestného činu litoval, pomáhal ho objasnit a uhradil způsobenou škodu, neboť toto jsou "okolnosti případu".
Za situace, kdy odvolací soud při rozhodování o trestu vzal v úvahu jen skutečnosti, které lze zahrnout pod pojem "poměry pachatele", je třeba konstatovat, že rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, tj. uložení trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, je rozhodnutím, jež se nevymyká v neprospěch stěžovatelky principům spravedlnosti.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou i s teoretickými právními výklady vztahujícími se k aplikaci §40 odst. 1 tr. zák. a neporušil svým postupem příslušná ustanovení trestněprávních předpisů, a to navíc způsobem, kterým by zasáhl do některého ze základních práv stěžovatelky. Pokud se jedná o následující rozsudek odvolacího soudu, tento sice konstatoval, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ale ve skutečnosti uložil trest odnětí svobody, sice nepodmíněný, ale ve výměře pod dolní hranicí zákonné sazby, tj. trest mírnější, než měl zřejmě na mysli Nejvyšší soud.
Ústavní soud podotýká, že vše shora uvedené se týká posuzování rozhodnutí, která byla vydána za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. (§58) určitým způsobem rozšířil možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Ve vztahu k posuzované věci by mohla mít význam změna spočívající v tom, že se již nebude uplatňovat dřívější judikatura, která vylučovala mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zák. za současného naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Dle výkladu k ustanovení §58 odst. 1 nového trestního zákoníku však půjde stále o mimořádné snížení trestu odnětí svobody a nikoli o pravidelný postup soudu. Nemohou jej proto odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. I nadále nemůže mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodnit jen samotné doznání trestného činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. V dané věci by i při postupu podle §58 nového trestního zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, neboť by byly vzaty v úvahu i "okolnosti případu", které jsou velmi závažné a "poměry pachatele", které nejsou ničím výjimečné. Obecně lze konstatovat, že u trestných činů obdobné povahy, pro jaký byla odsouzena stěžovatelka, jsou okolnosti případu zpravidla shodné - dobří pracovníci s výsadním postavením v zaměstnání, dosud netrestaní, s dobrou pověstí, trestnou činnost páchají po dlouhou dobu a poté, kdy je trestná činnost odhalena, této litují a snaží se způsobenou škodu nahradit.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svých základních právech tak, jak jsou v citovaných ustanoveních zaručena. Postup obecných soudů v posuzované věci je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
VI.
Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu