ECLI:CZ:US:2010:4.US.3187.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3187/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Jurajem Dulíkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 5109/2007-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 č. j. 35 Co 175/2005-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2004 č. j. 20 C 127/2003-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, práva na poskytnutí ochrany práv soudem a práva na rozhodnutí věci nezávislým soudem podle čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i práva na rovnost práv (zbraní) v řízení před soudem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, stěžovatel se podanou žalobou domáhá po vedlejším účastníku (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody způsobené průtahy v řízení před obecnými soudy. Tyto průtahy byly způsobeny v řízení vedeném u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze. Stěžovatel podal v listopadu 2000 u tohoto soudu žalobu proti J. B. o zaplacení částky 878.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze (nyní městský soud v Praze) po téměř roce vyslovil svou místní nepříslušnost a vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil k místní příslušnosti soudu, na což stěžovatel reagoval podáním ze dne 2. 11. 2001, v němž navrhl postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Dne 29. 7. 2002 stěžovatel v kanceláři (nyní již) Městského soudu v Praze zjistil, že spis dosud nebyl nikam postoupen. Dne 23. 5. 2002 byl však na majetek dlužníka J. B. prohlášen Městským soudem v Praze konkurz. Stěžovatel z důvodu uvedených průtahů v řízení uplatnil po vedlejším účastníku nárok na náhradu škody, jež však byl Ministerstvem spravedlnosti zamítnut. Proto následně dne 26. 5. 2003 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, jíž se domáhal po vedlejším účastníku náhrady škody. Rozsudkem ze dne 11. 11. 2004 č. j. 20 C 127/2003-45 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl a ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2005 č. j. 35 Co 175/2005-63 rozhodnutí Obvodního soudu potvrdil. Ke stěžovatelem podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 5109/2007-150 dovolání odmítl.
3. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, které, ač uznaly průtahy v řízení před bývalým Krajským obchodním soudem v Praze, konstatovaly předčasnost žaloby na náhradu škody z důvodu, že konkurzní řízení probíhá a stěžovatel může celou dlužnou částku obdržet z rozvrhu konkurzu. Zastává názor, že soudy měly příslušné řízení přerušit a počkat na ukončení konkurzního řízení, po jehož skončení by bylo možno jednoznačně vypočítat výši škody, za kterou odpovídá stát. Škoda podle názoru stěžovatele mu již vznikla, a to okamžikem, kdy došlo k průtahům u soudu první instance s vyřizováním žaloby, vinou čehož nemohl stěžovatel řádně a včas uplatnit veškeré postupy a domoci se úhrady své pohledávky. Skutečnou výši škody, která mu vznikla, bude možné určit až po ukončení konkurzu. Odvolací soud neprovedl navrhované důkazy a spokojil se s pouhým tvrzením správce konkurzní podstaty o nedostatku majetku úpadce, ačkoli stěžovatel byl obeznámen s úpadcovou finanční situací, jež nebyla shodná s tvrzením správce konkurzní podstaty. Dovolací soud, vycházeje ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v odůvodnění rozhodnutí na jedné straně uvádí, že škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (přičemž škoda již existuje), a na straně druhé uvádí, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být proti státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Stěžovatel dále konstatuje, že délka konkurzního řízení, které nebylo dosud ukončeno, je zcela neúměrná a poukazuje na ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), které stanovuje promlčecí doby pro uplatnění nároku u soudu. S ohledem na shora uvedená tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 127/2003 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovuje, že neuvádí jediný argument ve prospěch závěru, že rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, je nesprávné. Nezpochybňuje (relevantně) úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu, které dovoláním napadl, není zásadního významu po právní stránce [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Část dovolacích námitek (jež stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti) spočívá v rovině skutkové; odtud zásadní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. logicky dovozovat nelze. V jediné námitce právní týkající se otázky vzniku škody zásadní právní význam rozhodnutí spatřovat nelze rovněž, jelikož její řešení odpovídá ustálené judikatuře (jejíž ústavní konformitu opakovaně stvrdil i Ústavní soud) a na níž dovolací soud v odůvodnění svého usnesení odkázal. Údajný protimluv v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu neexistuje; tvrzení o něm je založeno na tom, že stěžovatel podsouvá odvolacímu soudu závěry, které ve svém rozhodnutí vůbec nevyslovil. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani poukaz stěžovatele na neúměrnou délku konkurzního řízení, neboť jde o řízení zcela odlišné od toho, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. Byla-li žaloba zamítnuta pro předčasnost, pak je zjevně nesprávný i názor stěžovatele, že soud měl řízení přerušit do skončení konkurzního řízení. Stejně tak (z důvodů vyložených v odůvodnění usnesení dovolacího soudu) neobstojí jeho úvaha, že škoda již vznikla, pouze zatím nelze určit její výši. Proto též nelze souhlasit s názorem, že v důsledku závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích by stěžovatel přišel o možnost domáhat se svého nároku u soudu z důvodu promlčení. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze tedy dovodit nic jiného, než že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí (zjevně) není důvodná. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost (pokud ji neodmítne) zamítl.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 3. 7. 2005 a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření pro stručnost odkazuje na závěry vyslovené v jeho rozsudku ze dne 11. 11. 2004 a v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu. Nesouhlasí s názorem stěžovatele stran porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí v přiměřené době. Stěžovatel měl možnost předkládat či navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, což také učinil, nicméně hodnocení důkazů provádí soud, který také rozhoduje o tom, jaké důkazy budou či nebudou realizovány. Stěžovatel byl před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně řádně poučen ve smyslu §119a o. s. ř. Po tomto poučení již žádné další skutečnosti podstatné pro řízení netvrdil a žádné důkazy nenavrhoval ani nepředkládal a také neměl žádné připomínky k průběhu řízení. Ze skutečnosti, že byl stěžovatel v řízení neúspěšný, nelze zároveň dovozovat porušení jeho zmíněného ústavního práva. Z těchto důvodů soud s názory stěžovatele nesouhlasí a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňoval zejména v podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (č.l. 136-137). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.
10. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
11. Meritum ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, zda již došlo na straně stěžovatele ke vzniku škody v důsledku průtahů v řízení, a zda tak je odůvodněn závěr obecných soudů o předčasnosti žaloby na náhradu škody. Obecné soudy právem poukázaly na předpoklady odpovědnosti státu za škodu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (§13 odst.1 zákona č. 82/1998 Sb.). Pokud by obecné soudy vycházely z právního názoru stěžovatele, že škoda vznikla, a to okamžikem, kdy došlo k průtahům u soudu první instance, předjímaly by tím výsledek konkurzního řízení a stanovení výše škody by bylo nepřípustnou spekulací. V otázce pojmu škody zaujal Ústavní soud již dříve stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, totiž, že "občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53, str. 73). Za dané situace stěžovatel nemohl podle obecné zkušenosti vyčíslit škodu, která mu vznikla; pokud by soudy prováděly v tomto směru jakékoli dokazování, jednalo by se o přepjatý formalismus, jehož výsledkem by opět mohlo být jen zjištění, že škodu zatím vyčíslit nelze (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 65/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Stěžovatel se tak v podstatě pokouší přenést na Ústavní soud přehodnocení právní otázky, kterou již shodně rozhodly obecné soudy napadenými rozhodnutími, a podrobně ji analyzoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud. Není zásadně na Ústavním soudu, aby určoval, v jakém okamžiku vznikne z hlediska hmotného práva stěžovateli škoda, či zda měl být ve věci vydán mezitímní rozsudek, jak stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje. Ústavní soud není soudem třetí nebo v tomto případě dokonce čtvrté instance, není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo. Ústavní soud je při přezkoumání napadených rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní limity a zda těmito rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele, a mezi jejich skutkovými zjištěními a závěry, jež z nich vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
13. Za situace, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces. S odkazem na svoji dosavadní judikaturu Ústavní soud dodává, že k porušení práva na spravedlivý proces může dojít pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.
14. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a práva na rovnost práv (zbraní) v řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy) stěžovatel neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci.
15. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 81 a čl. 90 Ústavy, pak Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat. Argumentace délkou konkurzního řízení je pro posouzení dané věci irelevantní. K otázce běhu promlčecích lhůt pak zaujal dostatečně stanovisko Nejvyšší soud ve shora uvedeném vyjádření k ústavní stížnosti.
16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu