ECLI:CZ:US:2010:4.US.321.10.2
sp. zn. IV. ÚS 321/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Zemědělsko-obchodního družstva Mír, se sídlem Kunovice 1487, IČ: 00140929, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. října 2009 č. j. 60 Co 371/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle jeho názoru náklady řízení, které mu bylo uloženo zaplatit, vůbec nemohly vzniknout a navíc nebyly vynaloženy účelně.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 4 C 233/2006 Ústavní soud zjistil, že žalobce M. P. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 18. května 2006 domáhal po stěžovateli zaplacení 60 598,- Kč s přísl. z titulu vyplacení majetkového podílu z transformace družstva podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel odmítal majetkový podíl vyplatit a tvrdil, že vydání majetkového podílu lze splnit nikoliv v penězích, ale formou vydání akcií. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 13. prosince 2006 č. j. 4 C 233/2006-48 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 16 760,- Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které odůvodnil nesprávným právním posouzení věci soudem prvního stupně, přičemž trval na svém názoru, že vypořádání transformačního podílu může proběhnout v jakémkoliv majetkovém plnění. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 8. ledna 2009 č. j. 60 Co 169/2007-80 rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci jistinu 60 598,- Kč potvrdil, v části ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci úrok z prodlení rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. května 2009 č. j. 4 C 233/2006-94 rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci úroky z prodlení a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 49 190,- Kč. Na základě odvolání stěžovatelem podaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením napadeným ústavní stížností rozsudek v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 41 585,- Kč.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, ročník 2002, str. 307 a http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k tomu, že podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice se způsobem aplikace ustanovení §142 a násl. o. s. ř. odvolacím soudem, takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Bylo zcela věcí stěžovatele, jakými procesními prostředky bude hájit svá práva za situace, kdy otázka vydání majetkového podílu z transformace družstva byla již v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 2006 řešena v souladu s konstantní judikaturou (kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2001 sp. zn. 29 Odo 134/2001). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se s argumentací stěžovatele k náhradě nákladů řízení řádně vypořádal a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Tyto závěry, které učinil v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, pak nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu