ECLI:CZ:US:2010:4.US.3223.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3223/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem, AK se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2009 čj. 104 C 791/2008-28, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., se sídlem 252 62 Únětice 128, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, AK se sídlem Ocelářská 799, 190 00 Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 1 000,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že soud nerespektoval zákonný postup při doručování písemností a předvolání k jednání jí zaslal na adresu v B., přestože nešlo o adresu jejího trvalého pobytu, a v důsledku nesprávně vyvozené fikce doručení poté věc v její nepřítomnosti projednal a rozhodl. K návrhu stěžovatelky městský soud sice následně připustil pochybení při doručování předvolání a uznal, že doručení předvolání k ústnímu jednání dne 7. 4. 2009 bylo neúčinné, to však na existenci pravomocného rozsudku již nic nezměnilo. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a návrh na náhradu nákladů řízení [§79 a §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2010 odkázal na obsah spisu a odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 27. 5. 2010 zrekapituloval průběh a výsledek soudního řízení a poukázal na to, že na svých podáních vždy uváděl adresu trvalého bydliště stěžovatelky, odkud se však soudní zásilky vracely s tím, že je na uvedené adrese neznámá, přestože šlo podle centrální evidence obyvatel o adresu jejího trvalého pobytu. Po provedeném šetření soud zasílal písemnosti na jinou jím zjištěnou adresu, na které si je stěžovatelka osobně převzala, z čehož lze dovodit, že o probíhajícím řízení věděla a ve své vlastním zájmu měla uvést takovou adresu pro styk s orgány státní moci, na které by si poštovní zásilky přebírala. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
V replice ze dne 12. 7. 2010 stěžovatelka zopakovala, že za zásadní pochybení Městského soudu v Brně považuje to, že soud sám z vlastní iniciativy označil adresu v M. ul. jako místo pro doručování písemností, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky a uplatnil fikci doručení u předvolání k jednání. Přestože městský soud svoje pochybení uznal a konstatoval, že doručení předvolání bylo neúčinné, na právní moci rozsudku, jímž byla zavázána plněním vůči vedlejšímu účastníkovi, to ničeho nezměnilo. Stěžovatelka proto setrvala na návrhu, jak byl formulován v petitu ústavní stížnosti.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 104 C 791/2008, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka nebyla schopna se dne 28. března 2006 při jízdě ve vozidle městské hromadné dopravy v Brně na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem a přirážku k jízdnému ve výši 1 000,- Kč nezaplatila. Komisionářskou smlouvou a rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek přešla pohledávka Dopravního podniku města Brna za stěžovatelkou až na žalobkyni, obchodní společnost CFS-Financial Services, spol. s r. o., která se žalobou proti stěžovatelce domáhala jejího zaplacení. Městský soud v Brně vydal dne 18. 1. 2007 platební rozkaz čj. 57 Ro 7648/2006-4, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou stěžovatelky na adrese jejího trvalého bydliště P., B., neboť podle údajů na zásilce byla na této adrese neznámá. V rámci pátrání po bydlišti jmenované získal soud od Úřadu práce Brno-město informaci o adrese pro poštovní styk se jmenovanou a dne 7. 8. 2008 jí na adresu M. v B. doručil písemnost procesního charakteru, kterou stěžovatelka osobně převzala. Předvolání k jednání doručované na tutéž adresu si však stěžovatelka na poště nevyzvedla. Dne 7. 4. 2009 Městský soud v Brně o věci jednal podle ustanovení §101 odst. 3 o.s. ř. v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni částku 1 000,- Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 6 669,- Kč (výrok II.). Soud doručoval rozsudek do trvalého bydliště stěžovatelky, avšak opět neúspěšně, a proto jí dne 29. 5. 2009 usnesením čj. 104 C 791/2008-36 podle §29 odst. 3 o. s. ř. ustavil opatrovníka. Na toto rozhodnutí stěžovatelka osobně reagovala, sdělila soudu, že je možné jí doručovat do konkrétně označeného poštovního boxu a podala návrh na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání, kterému soud usnesením ze dne 13. 10. 2009 čj. 104 C 791/2008-51 vyhověl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního, nicméně Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III.ÚS 173/02, Sb. n. u. sv. 28 str. 95, III.ÚS 150/03, tamtéž sv. 31 str. 149, I.ÚS 3143/08, I.ÚS 1980/08, I.ÚS 1744/10).
V projednávaném případě k takovému extrémnímu vybočení ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu nedošlo, neboť ústavněprávní argumentace stěžovatelky mířila výlučně na nesprávný výklad procesních norem týkajících se doručování, resp. konstrukce právní fikce doručení předvolání k jednání.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem. Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka stanovený postup nedodržela, protože problém při doručování soudních písemností přivodila sama svým chováním. Ze spisu Městského soudu v Brně vzal Ústavní soud za prokázané, že stěžovatelka byla nepřetržitě hlášena k trvalému pobytu na adrese P. v B. (č.l. 6, 32), kde však soudní zásilky nepřebírala a podle údajů pošty byla na této adrese neznámá, a to dlouhodobě (srov. č.l. 5, 8, 12); naopak na adrese M. v B., přestože tuto adresu označila nikoliv ve vztahu k soudu, ale k Úřadu práce Brno-město, osobně převzala usnesení soudu o záměně žalobce (č. l. 11).
Ústavní soud proto i za situace, kdy Městský soud v Brně sám korigoval svůj postup a připustil, že doručení bylo neúčinné, neshledal důvod k vyhovění ústavní stížnosti a zrušení napadeného rozsudku. Neztratil totiž ze zřetele, že jeho úkolem je ochrana stěžovatelů před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu.
Právo na soudní ochranu není právem samoúčelným a Ústavní soud považuje za opodstatněné žádat od účastníka řízení, který se domáhá ochrany svých procesních práv na ústavní úrovni, aby osvědčil, že se o ni sám snažil, resp. sám vyvinul očekávatelné úsilí směřující k účinnému hájení svých práv. Při posuzování věci pod tímto zorným úhlem Ústavní soud vzal prvotně v úvahu, že stěžovatelka prokazatelně věděla, že je účastníkem konkrétního soudního řízení a jaký je předmět tohoto řízení, přesto však po dobu osmi měsíců neprojevila o další průběh řízení sebemenší zájem a nikterak neprokázala, že dala poště relevantní dispozice týkající se doručování (a přebírání) zásilek jí určených. Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních písemností nelze totiž přičítat pouze obecným soudům, ale též účastníkům řízení samotným, neboť na nich je, aby pečlivou úvahou vážili, v jakém rozsahu a jakým způsobem, či jestli vůbec, zamýšlí usilovat o ochranu svých práv. Vnímá-li stěžovatelka nepříznivě, že obecný soud její věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, jde jen o důsledek, který si zapříčinila sama svým chováním. Tato skutečnost vedla Ústavní soud k odlišení projednávané věci od věcí, ve kterých se vyjádřil k požadavkům ústavně konformní interpretace norem občanského soudního řádu při posouzení účinnosti uložení písemnosti při doručování a ke konstrukci právní fikce obecnými soudy (srov. např. nález II.ÚS 1056/09).
Stěžovatelkou nastolený problém nesprávně stanovené fikce doručení tak zůstal pouze v rovině obecného práva a s ohledem na vše, co ve věci vyšlo najevo, a i vzhledem ke své intenzitě nebyl schopen přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl.
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod, neboť výsledek řízení opačný postup vyloučil.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu