ECLI:CZ:US:2010:4.US.3258.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3258/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, Praha 1, právně zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Marvanovou, Vodičkova 41, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 9. 2010 č. j. 14/71 462/2010-143 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §85 a §61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění pozdějších předpisů, zrušení ustanovení §20 odst. 4 a část odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů a částečné zrušení ustanovení §65 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí ministerstva financí. Podání bylo spojeno s návrhem na zrušení části právních předpisů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se jako politická strana účastnila voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které se konaly v květnu 2010. Dne 14. 7. 2010 podala ministerstvu financí žádost o vyplacení příspěvku na úhradu volebních nákladů, ve smyslu ustanovení §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"). Při vyplácení příspěvku stěžovatelka navrhla neaplikovat omezující klauzuli pro výplatu, a to z důvodu její rozpornosti s ústavním pořádkem. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Ministerstvo financí uvedlo, že příspěvek na úhradu volebních nákladů za výsledek voleb stěžovatelce nevyplatí s tím, že "o tom, zda omezení pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů stanovené zákonem je v rozporu s Ústavou, může rozhodnout pouze Ústavní soud". Stěžovatelka si je vědoma, že proti rozhodnutí ministerstva financí bylo možné ve formálně-právním aspektu užít opravného prostředku, a to podáním rozkladu k ministru financí, ale stěžovatelka se rozhodla tohoto opravného prostředku nevyužít, neboť se ztotožnila s právním názorem, že ministerstvo financí jako orgán státní správy věc z pohledu právního správně posoudil a subsumoval pro správný právní předpis. Ani dalšími opravnými prostředky tzn. napadením rozkladu správní žalobou u Městského soudu v Praze, příp. následným rozhodováním Nejvyššího správního soudu, by stěžovatelka nemohla svého práva dosáhnout, neboť zmíněné soudní orgány nedisponují legální kompetencí k derogaci protiústavní právní úpravy. Stěžovatelka dospěla k závěru, že předmětný případ podstatně přesahuje její vlastní zájmy a proto se obrátila na Ústavní soud přímo, tedy bez vyčerpání formálních opravných prostředků.
III.
Ústavní soud se podáním stěžovatelky zabýval, načež dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, jak sama přiznává, nevyčerpala všechny opravné prostředky, čímž nenaplnila zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, musel se Ústavní soud k návrhu stěžovatelky zabývat tím, zda nelze v jejím případě aplikovat ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z něhož vyplývá, že Ústavní soud neodmítne přijetí takové ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. S ohledem na datum podání ústavní stížnosti je zřejmé, že se Ústavní soud musí předně zabývat podmínkou podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přihlíží ke kritériím stanovených ve své judikatuře, v níž vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je třeba vykládat restriktivním způsobem. K samotnému přesahu vlastního zájmu stěžovatele se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil ve své judikatuře, srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 IV. ÚS 599/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 101 (109); usnesení ze dne 21. 8. 2003 IV. ÚS 242/03, http://nalus.usoud.cz; z komentářové literatury srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu, ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.].
Ústavní soud proto zvážil, zda v dané věci ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a zda by tedy ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení nebyl důvod k neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, byť je jinak nepřípustná. Nic takového však nezjistil. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se v dané kauze nedá dovodit podstatný přesah podané ústavní stížnosti, ať už potřebou zrušení neústavního právního předpisu nebo tím, že by použitý právní předpis pravidelně vyvolával potíže v aplikační praxi či že by se věc dala podřadit pod situaci týkající se mnoha případů. Nelze v dané věci ani dovodit potřebu zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržování čl. 89 odst. 2 Ústavy - respektování nálezu Ústavního soudu.
Dle náhledu čtvrtého senátu Ústavního soudu nelze s ohledem na dřívější rozhodování Ústavního soudu v obdobných věcech (srov. argumentaci Ústavního soudu k institutu příspěvku na úhradu volebních nákladů obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. 10/03 ze dne 19. 1. 2005, Sb. n. u., sv. 36, str. 85 nebo nálezu sp. zn. Pl. 30/98 ze dne 13. 10. 1999, Sb. n. u., sv. 16, str. 27) považovat přesah vlastních zájmů stěžovatelky za natolik podstatný, aby jím bylo lze legitimovat upuštění od principu subsidiarity ústavní stížnosti. Navíc ochrana ústavnosti není náplní toliko Ústavního soudu, ale též soudů obecných, které nemohou aplikovat právní předpisy, které jsou dle jejich mínění protiústavní a musí v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit takový právní předpis k posouzení Ústavnímu soudu.
Návrh na zrušení právního předpisu, podaný dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, sdílí osud ústavní stížnosti, je-li tato z procesních důvodů odmítnuta dle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost a návrhy na zrušení právních předpisů s ní spojené odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu