ECLI:CZ:US:2010:4.US.3265.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3265/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti arch. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2006 č. j. 35 E 544/2000-146, Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 19 Co 328/2006-159 a Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 20 Cdo 3494/2007-190 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu faxem dne 17. 12. 2009 a doplněné předložením jejího originálu podaného k poštovní přepravě dne 18. 12. 2009 stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektovány články 4 odst. 1 Listiny a 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 35 E 544/2000 zjistil Ústavní soud, že tamní soud usnesením ze dne 31. 5. 2006 č. j. 35 E 544/2000-146 zastavil dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládáním pokut k vynucení povinnosti uložené povinnému rozsudkem téhož soudu. Vysvětlil, že rozhodnutí nelze vykonat z důvodu poškození příslušných spisů povinného vodou, která protekla do suterénních prostor, kde byly skladovány. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2006 č. j. 19 Co 328/2006-159 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V dovolání stěžovatel předložil jako otázku zásadního právního významu skutečnost, že vyúčtování bylo možno provést i bez příslušných spisů alespoň přibližně, dále namítal absenci hodnocení věrohodnosti tvrzení povinného o zničení spisů a rozporů v jeho výpovědích vyvolávající podezření, že povinný nechce provést vyúčtování, protože by musel vrátit větší část zálohy, neboť většina úkonů právní pomoci nebyla provedena. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 2. 9. 2009 č. j. 20 Cdo 3494/2007-190 odmítl jako nepřípustné, jelikož stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným; stěžovatel toliko nesouhlasil se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci a tedy nesprávně uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel je přesvědčen, že jím přednesená argumentace v řízení před obecnými soudy je správná a vykazuje znaky zásadního právního významu. Dodává, že pojem "zásadní právní význam" je příliš pružný, a proto musí být přesně definován; jestliže je dáván do souvislosti s námitkami proti nesprávným skutkovým zjištěním namísto námitek směřujících proti právnímu posouzení, jedná se o scholasticko-právní argumentaci, kterou lze odůvodnit každé odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu a proti níž se nelze bránit.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
V případě dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací přezkum předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž současně je nutno tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2332/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže stěžovatel v dovolání zpochybnil věrohodnost tvrzení žalovaného o zničení spisů, tj. napadl hodnocení důkazů provedené soudem, nelze než Nejvyššímu soudu přisvědčit, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., aniž by zároveň předložil vůbec nějakou právní otázku, u níž by dovolací soud mohl zkoumat, zda má zásadní právní význam. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná, jelikož dovolací soud správně dovodil, že stěžovatel uplatnil tzv. nezpůsobilý dovolací důvod, jež z povahy věci nemohl být předmětem jeho přezkumu z hlediska existence zásadního právního významu.
Z výše vyloženého je zřejmé, že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu tedy není, jestliže dovolatel uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody, poněvadž dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. To však má za následek, že stěžovateli nesvědčí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet dnem následujícím po doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli, tj. dne 16. 1. 2007, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti usnesením soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.
K úplnosti Ústavní soud dodává, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení III.ÚS 116/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 333), ledaže by taková úvaha odporovala rozumným a logickým myšlenkovým konstrukcím a představovala by tak svévoli v rozhodování dovolacího soudu. Cestou tohoto přezkumu se však Ústavní soud ve stěžovatelově věci nevydal, neboť - jak bylo výše řečeno - stěžovatel vůbec nepředložil právní otázku, a tudíž nebylo možno zjišťovat její případný zásadní právní význam.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako podanou po lhůtě a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu