ECLI:CZ:US:2010:4.US.3279.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3279/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 o ústavní stížnosti obchodní společnosti IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem Hlubočepská 17, 152 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, AK se sídlem Ječná 29a, 621 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2009 čj. 11 Co 239/2009-513 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo přerušeno odvolací řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 C 1/2007, a současně navrhla, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ostravě povinnost v předmětné věci neprodleně jednat.
Stěžovatelka, která je právní nástupkyní původního žalobce, zrekapitulovala dosavadní průběh řízení o určení vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem. Uvedla, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2008 čj. 15 C 1/2007-360 žalobě vyhověl. Žalovaný, město Rožnov pod Radhoštěm, se proti rozsudku odvolal a věc byla předložena Krajskému soudu v Ostravě. V průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru, který byl sice zamítnut, avšak o žalobě proti tomuto rozhodnutí nebylo dosud rozhodnuto. Krajský soud v Ostravě proto ve stěžovatelčině věci odvolací řízení přerušil podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. S důvody přerušení řízení stěžovatelka nesouhlasila, krajskému soudu vytkla nesprávné zjištění a v důsledku toho i nesprávný procesní postup, kterým se řízení o určení vlastnického práva zbytečně protahuje.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že důvodem přerušení řízení byl návrh žalovaného na vklad vlastnického práva dne 27. 7. 2007, který Katastrální úřad pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, zamítl rozhodnutím ze dne 25. 6. 2009 čj. V-815/2009-836-15. Žalovaný se bránil žalobou a věc dosud nebyla skončena. Krajský soud v Ostravě usoudil, že je namístě postup podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť dospěl k názoru, shodnému se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v projednávané věci v jeho dřívějším rozhodnutí, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem je řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu v této právní věci zásadní význam. K ústavní stížnosti byla připojena i usnesení označeného katastrálního úřadu ze dne 28. 3. 2008 a rozhodnutí téhož úřadu ze dne 25. 6. 2009.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že ústavní stížnost má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené jednoduchým právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Z tohoto pravidla sice Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, ty však spočívají v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrovaná jen do tohoto stádia řízení nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Stěžovatelka namítla průtahy v řízení v důsledku rozhodnutí o přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi najevo, že usnesení o přerušení řízení (resp. o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení) nepovažuje zpravidla za rozhodnutí, které je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je to, zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Je-li tato okolnost dána či nikoliv, je věcí zvážení konkrétních okolností případu, to jest věcí výkladu jednoduchého práva; právě obecné soudy jsou oprávněny a současně i povinny odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí (srov. např. usnesení sp. zn. I.ÚS 491/03, III.ÚS 350/04, III.ÚS 275/06 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud má v projednávané věci za to, že napadené rozhodnutí je přiměřeným způsobem odůvodněno, i když připouští, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení chybně uvedl datum podání návrhu žalovaného; rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu byl zamítnut návrh žalovaného podaný dne 24. 3. 2009, a nikoliv dne 27. 7. 2007, jak uvedl soud. Toto pochybení však nemůže zvrátit závěr odvolacího soudu o tom, že probíhá jiné řízení, které řeší otázku významnou pro rozhodnutí soudu, stejně jako ani jeho odkaz na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho dřívějším rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1430/2005. Je zcela na obecném soudu, aby rozhodnutí dovolacího soudu zavazujícího svým právním názorem soudy nižších stupňů při dalším rozhodování v meritu věci posoudil v závislosti na povaze překážky. Zásah Ústavního soudu by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, např. pokud by obecný soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení. K takové situaci však ve stěžovatelčině věci nedošlo.
Ústavní soud tedy vycházel z toho, že k přerušení řízení došlo ze zákonem stanovených důvodů a toto přerušení řízení nelze v dané situaci a v současné době chápat jako zbytečné průtahy v řízení [§75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Na základě shora uvedených zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj